Život je nekonečný proces vítězství a proher. Stabilita je jen zdánlivá.

Jednou jsme dole, jednou nahoře. Co je však důležité? Nevzdat se. Všude ve svém okolí nyní vidím, jak se lidem boří jejich sny, vášně, touhy, ale taky dávno přežité vztahy a lpění na něčem hodně nezdravém. Je to zajímavá doba, těžká doba. Není to rozhodně nic lehkého. Máme tady období, kdy se náš svět mění a my s ním. I když někdo stále věří, že vše bude stejné jako dosud, nebude. Řečí básníka bych snad řeka "nezůstane kámen na kameni". Skutečně. Skoro bych se musela zamyslet, abych našla někoho, kdo v mém okolí nic neřeší, žije život stále stejný a není hnán k určitým změnám.

Hodně věcí se rozpadá. Věcí, které nemají jít dál takové, jaké jsou. Věci vztahové, pracovní, osobní a zkrátka životní. 

I já se ve svém životě neustále učím. Taky kdo ne. Život je neustálý koloběh učení se. Poznávám, že to, co jsme v minulost brali za správné a samozřejmé je zcela klamné a utvořené na základech našich předků. Předků, kteří po sobě zanechali stopy, avšak stopy, v nichž se my mnozí nezdravě dlouho držíme. Není to lehké nalézt své vlastní stopy a vzdát se cesty, která byla prošlapaná a namísto toho se vydat vlastní cestou, novou, neprozkoumanou, dosud tajemnou a záhadnou. Cestou, na které vůbec netušíme, co nás čeká, co nás může ohrozit, přepadnout, postihnout, srazit na kolena a nebo přímo až donutit vzdát se. Avšak může to být také cesta plná naplnění, o kterém jsme už ani nedoufali, může to být cesta snů a splněných přání. Je to zkrátka těžké. Co je však jisté je jediné. V našich životech se budou objevovat chvíle, kdy se nám podaří něco získat, v něčem uspět a něco si splnit. Stejně tak se však budou objevovat chvíle zmaru, roztříštěných snů a přání, smutku, stesku a tmy, chvíle, kdy toužíme po objetí a pochopení.

Jednou jsme se sem už narodili, tak musíme žít. Musíme žít tak jak umíme nejlépe. Nejlépe pro sebe. Tak, abychom si jednou mohli s klidem v duši říci: ,, žil/a jsem." Je důležité smířit se se zklamáním, kterým se nevyhneme. Protože přestože i třeba očekávat nechceme, stále ještě to úplně nedokážeme. Pokud si uvědomíme, že to, co se nám v našich životech děje, se dít zkrátka z nějakého vyššího důvodu (do kterého třeba vůbec nevidíme) má, dokážeme snést situaci (a to i když je sebevíc vyčerpávající a náročná) mnohem lépe.

Život není vůbec jednoduchý. Vy, co čtete tyto mé stránky to nejspíš taky víte. Život je plný vítězství a proher. Jen díky této "nestabilitě" dokážeme duchovně růst.

Zakončila bych tento vzkaz tímto. I když je nám někdy pěkně mizerně a nejraději bychom zalezli někam, kde nás nikdo nenajde a nechá být, není to trvalý stav. Jednou zase vyjde slunce a my přijmeme zase život ve všech jeho barvách. Chce to jen čas, sílu a víru :-)