Verunce
Toto psaní je věnováno jedné osůbce, která teď ve svém životě zažívá ztrátu. Ztrátu fyzickou. Ztrátu svého tatínka. Osůbku skoro neznám, avšak vím, že to, čím si teď prochází zažilo, zažívá a zažije mnoho z nás. Není lehké se s touto ztrátou vyrovnat. Ale to, co víme všichni je to, že čas je v těchto věcech velkým pánem. Čas nám pomůže zpracovat a vyrovnat se s veškerými svými bolestmi a ztrátami.
Lidé se nejen na tento svět rodí, ale taky z něj odcházejí. Odcházejí v době, pro kterou se jejich duše sama rozhodla. V okamžik, kdy se duše rozhodne z tohoto světa odejít, dochází ke změně fyzického stavu. Duše sama o sobě nikam nezmizela, ta existuje i dále, pouze fyzické tělo, které zakoušelo tuto realitu a které bylo pro duši jejím fyzickým domovem, se rozpadá.
Sama jsem zažila spoustu příhod, kdy jsem dostala jasná znamení od svých blízkých, kteří již fyzickou rovinu jejich životů ukončili. Vždy ve chvílích, kdy jsem potřebovala pomoci, kdy jsem je chtěla mít blízko sebe, aby mi byli oporou a pomohli mi, jsem dostala jasná znamení, o tom, že mě slyší, že jsou zkrátka stále se mnou. Je však jen na každém z nás, nakolik se nechá ovlivnit svým racionálním, rozumovým smýšlením a nakonec si vše odůvodní jako "výplod své mysli nebo fantazie" nebo naopak poslechne svou intuici a skutečně vycítí, že to, co se v jeho životě odehrálo bylo mnohem víc, než se dá pochopit rozumovým vysvětlením. Zažila jsem skutečně spojení se svými fyzicky mrtvými blízkými, zažili to i lidé v mém okolí. Jak říkám, když umíráme, umírá pouze naše fyzické tělo, naše duše přežívá dál. Je jen na nás všech, jestli se nebudeme bát si sami tohle sobě přiznat a zdali se nebudeme bát i takto s těmito osobami zůstat v kontaktu. Chce to jen skutečnou víru. Když nevěříte, nikdy tomu, co se ve vašich životech odehrává prostě neuvěříte, neboť vždy budete hledat rozumové zdůvodnění.
Duše, které z této fyzické reality odcházejí, odcházejí proto, protože si již prošly lekcemi, kterými měly sebe nebo ostatní něco naučit. Pokud my, pozůstalí, však cítíme potřebu být s těmito dušemi dále v kontaktu, tyto duše z našich životů neodejdou. Odejdou až ve chvíli, kdy jim to skutečně umožníme. Kdy již svou cestu životem zvládneme sami s vírou, že víme, že se s nimi jednou zase setkáme. Jinak nás vždy podporují a jsou nám nablízku. I když je fyzicky nevidíme, cítit jejich přítomnost můžeme.
Stejně tak jsem zažila své blízké, kdy se v době jejich fyzického umírání setkávali s již zemřelými příbuznými, případně slyšeli hlasy a zvuky, které nebyly z tohoto fyzického světa.
Povím vám svůj zážitek, z umírání mého dědečka. Když dědeček v posledních dnech svého života umíral, bál se, neustále totiž kolem sebe slyšel cizí hlasy. Hlasy, které si chtěl odůvodnit ve fyzičnu. Stále se pevně držel fyzického světa a bál se přijmout svět duchovní. Avšak poslední dny jeho života viděl kolem sebe ...jak to říci....energie, aury, zkrátka vyzařování jednotlivých osob. Nikdy nezapomenu, když mi před svou smrtí řekl, že jsem strašně krásná a že zářím. To, čím prochází jsem ale vnímala asi jen já. Musíte být na toto zvědomnělí, duchovně probuzení, abyste věděli, co se s daným člověkem děje, že nastává jeho fyzický konec a tak je mu zároveň umožněno setkat se i se světem duchovním. Ať už s anděly, se svými duchovními průvodci, či se svými již dávno zemřelými blízkými. Stalo se to stejně tak i u mé babičky, která přibližně měsíc před svou smrtí potkávala vedle ní na posteli svého dávno zemřelého manžela, mého dědu. Vždy nám o tom vyprávěla. Vyprávěla nám o tom, jak ji přišel přivítat a jak ji přišel naproti. Následně zemřela i ona.
Duchovní svět skutečně existuje. Třeba tomu někdo nevěří, jednou to ale poznáme všichni.
Moc ráda bych Verunce a všem, kteří zažívají v prvním okamžiku těžké přijetí reality, tj. smíření se s fyzickým odchodem svých blízkých, řekla. Oni neodešli, ale s námi jsou dál, a stojí vedle nás tak, jako vždy stáli. Jen je už fyzickýma očima nevidíme. Avšak cítit je můžeme vždy. Vždy když budeme věřit, že je to možné. Můžeme s nimi i komunikovat. Odpovědi dostaneme třeba ve znameních, v písničce, kterou v rádiu uslyšíme, v obrazech, které uvidíme. Je k tomu jen potřeba naší otevřenosti a hlavně odpoutání se od všech strachů a pochyb. Zkrátka jde o to uvěřit, že je to skutečně možné. A ono skutečně je,
Verunko, tvůj tatínek je teď na krásném místě, kde je mu dobře. Je tam, kde ho už nic nebolí, nic ho netíží. Je tam, kde už chápe vše, co se v jeho životě odehrávalo. Už vidí, že vše, co se dělo, bylo za určitým účelem. Tvůj tatínek jde dál spolu s tebou, jeho energie je v tobě. Přestože z tohoto světa fyzicky odešel, nikdy tě neopustí a pokud ty budeš jen trošku chtít a uvěříš, že je to možné, dokážeš s ním zůstat i nadále ve spojení.