Věnujme čas sami sobě
Pořád někam spěcháme a nejraději bychom stihli vše, jevící se jako nezbytné. Málokdy najdeme čas se jen tak zastavit a věnovat skutečnou chvíli jen sami sobě. Tomu, co máme rádi, tomu, co nás baví a naplňuje. Pod tíhou povinností toho, co bychom měli, se nedokážeme jen tak zastavit a vydechnout.
A tak nastávají situace, které se v našich životech objeví zkrátka proto, abychom skutečně zastavili. Stanou se nám události, které nás zkrátka zastavit a vydechnout donutí. Jde jen o vyslyšení našeho vnitřního podvědomého přání - přání zpomalit a zastavit se. Avšak způsob, jakým jsme ke konečnému zastaveni skutečně donuceni, se nám častokrát vůbec nelíbí. Zastavení k nám přichází různou formou. Nehody a nemoci nás donutí zpomalit, případně jiné události objevující se v našich životech nás nenechají hnát se za svými "povinnostmi" dál a dál.
Zkusme jednou vynechat "důležité" věci, které musíme zkrátka udělat, protože bez nich se svět neobejde. Věnujme svou energii do něčeho, co dělat nemusíme, ale co dělat chceme. Zpříjemněme si naše životy, buďme sami k sobě milí. Važme si nás samých, vždyť naše tělo je náš chrám, ve kterém tady chceme ještě nějakou řádku let vydržet. Dopřejme mu odpočinek, dopřejme mu aktivitu. Dopřejme mu to, po čem touží. Važme si sami sebe, protože jedině tak si dokážeme skutečně vážit ostatních. Nejedná se o sebelásku z pozice ega, ale jedná se o sebelásku z pozice duše. Vždyť kdo jiný by se k nám měl chovat uctivěji než my sami k sobě. Nechtějme se rozdat pro ostatní s pocitem, že teprve pak si zasloužíme být sami milováni a být spokojeni. Když si nevážíme sami sebe, nemůže si nás vážit ani okolí. Energie, s jakou k sobě přistupujeme se promítá do našeho vnějšího světa, který si tak utváříme.
Udělejme všichni alespoň jednou za den určitou věc jen pro sebe. Jen pro naše potěšení, pro naši radost. Udělejme něco, po čem je nám dobře. Přistupujme k sobě a svým tělům jako k největším darům, které nám mohly být dány. Važme si jich. Větší dary nám nikdy nikdo dát nemůže. To, že dostaneme velmi hodnotnou materiální věc nás neudělá lepšími, odvážnějšími, milejšími, upřímnějšími, sebevědomějšími a ve svém důsledku spokojenějšími. Pohladí to možná akorát tak naše ego, avšak skutečná spokojenost se sebou samým nemůže přijít spolu s žádným velkým darem.
Dopřejme si však věci, o nichž si myslíme, že si je dopřát jen tak nemůžeme. Otevřeme si dobrou láhev vína, protože si ji zkrátka rádi dát chceme. Ne, že budeme čekat, až si ji s "hodnotnou návštěvou" vypijeme. Mějme se rádi a nestavme sami sebe na druhou kolej.
Já třeba miluju květiny. Skutečně. Když přichází jaro a vše začíná kvést, je to pro mě jako balzám na duši. Jejich barvy, vůně, krása - tohle vše mi dokáže udělat velkou radost. A tak mnoho lidí kolem mě ví, že mi největší radost může udělat snad jen květina - nikoli drahé šperky, drahé technologie (mobily, hodinky, auta apod.). Skutečnou radost mám z květin. A protože už mám sebe sama ráda, taky si je ráda dopřeju. Pryč je doba, kdy jsem čekala, až nějakou kytku dostanu (navíc bych se načekala :-D ), dnes si ji velmi ráda koupím sama a těším se z ní. Někdy člověku stačí skutečně málo, aby se mu zpříjemnil den. Važme si sami sebe, teprve pak dokážeme být upřímně spokojeni.