Ubližování

Častokrát možná uvidíte, že se ve svých článcích budu opakovat. Je to právě proto, neboť jedině opakováním nám třeba jednou něco dojde. Když čtete knížku podruhé, můžete v ní vidět věci, které jste při prvním čtení neviděli. Stejně tak je to s filmem. U filmu, již několikrát shlédnutého, nám můžou jednotlivé scény dávat nový smysl a chápeme jiný rozměr těchto scén, než při prvním shlédnutí. Samotným žitím života se posouváme a "dospíváme", a proto skutečnosti, které jsme určitým způsobem vnímali dřív, vidíme nyní v novém světle.

Stává se, že máme tendenci svalovat těžkosti, které se nám v životě dějí, na někoho jiného. Není nám dobře, protože nám někdo ublížil, tak toho člověka prostě nemáme rádi, někdy dokonce hůř - nenávidíme. Utápíme se v sebelítosti a hledáme viníky. Případně odsuzujeme sami sebe za to, co se nám v životě děje.

Cokoliv, co se nám v životě stane, ať je to sebehorší věc, má to svůj důvod. To, že budeme svalovat vinu na ostatní, v nás pocit klidu nikdy vyvolat nemůže (přestože si snažíme namluvit opak). 

Když to vezmu na hodně krajních případech - na situacích, kde nám někdo ubližuje - fyzicky, psychicky či jinak. I v těchto případech musíme cestu ze situace hledat v sobě. Samozřejmě existují různé skupiny, spolky a sdružení lidí, kteří takto zasaženým osobám dokáží pomoci. Co je však nejdůležitější - i přes jejich pomoc musíme cestu nalézt v sobě my sami. Když nám někdo říká "nic si z toho nedělej, to bude dobré" - pomůže nám to? Ano, může nám to pomoci, ale jen tehdy, když tomu sami věříme. Protože, když jsme vnitřně přesvědčení, že to dobré rozhodně nebude, pak ať nám kdokoliv radí cokoliv, cestu jak z dané situace ven, nenajdeme. Je proto potřeba v prvé řadě mít víru, že nic není skutečně tak tragické, jak se může zdát. Víru, že nic není nezvládnutelné a že cesta vždy existuje. Víru, že přece život /vesmír/ bůh/ vyšší záměr (říkejme si tomu každý jak chceme) nám přece do cesty nenaloží víc, než bychom dokázali ustát. A je to skutečně tak. 

Velmi důležité je pochopit, že cokoliv se nám v našich životech děje, se děje z nějakého důvodu. Může se to dít z principu "spravedlnosti" (karmy) - nesu důsledky toho, co jsem provedl/provedla (avšak pozor - rozhodně neberme karmu jako nějakou odplatu, karma nám jen přináší možnost napravit své dřívější konání), či zkrátka se situace v mém životě děje proto, abych se změnil/změnila. 

Uvedu příklad na týraných lidech. Rozhodně to není tak, že by si osoba, která je týraná, toto týrání zasloužila. Tato osoba pouze prochází zkoušením své důvěry v sebe sama a ve vnímání své vlastní sebe hodnoty. Častokrát se právě i tito lidé, co dříve byli sami týrání, stávají později tyrany. Proč? Protože už kdysi, když byli týrání, tak jejich vnímání vlastní hodnoty bylo tak neskutečně malé, ne-li nepatrné, že později mají silnou potřebu svou potlačenou sebe hodnotu projevit. Projevit, aby si dokázali, že přece nejsou jen "kusem hadru", s nímž si každý může dělat co chce - a chtějí to dát patřičně najevo. 

Je těžké se pak u těchto lidí navracet zpátky do minulosti a hledat příčiny vzniku jejich agrese - protože si právě nechtějí připustit, že jejich sebevědomí a důvěra v sebe sama je tak nízká.

K tomuto musím opět uvést jeden svůj oblíbený citát:

"Lidi, které je nejtěžší mít rád jsou ti, co to potřebují nejvíc".

Nehledejme hned v tyranech lidi hodné krutého trestu. Zkusme jít nejprve po příčině jejich konání. Všichni jsme byli nevinnými dětmi, které až vývoj, výchova a vliv společnosti formoval.  Zkusme hned neodsuzovat ostatní za to, co činí.

Nejnádhernější a nejušlechtilejší a hlavně nejléčivější věcí, kterou můžeme udělat, je těmto lidem odpustit. Odpustit jim jejich konání, jejich nevědomost, jejich činy. Odpustit jim a odpustit sami sobě.

Odpustit sobě za to, že jsme neviděli vlastní potřeby a odsouvali jsme se tak na bůhvíjaké místo. Odpustit si za to, že jsme neviděli svou vlastní hodnotu - a proto jsme se odsuzovali, neviděli jsme svou krásu - a proto jsme se třeba i nenáviděli. Odpusťme si, že díky vnímání (i třeba podvědomému) vlastní nedokonalosti jsme si k sobě nutně přitáhli osoby, které nám měly pouze a jen "pomoci" tím, že nám začaly provádět ty hrůzostrašné věci. Začaly nám je provádět proto, abychom procitli, abychom pochopili, kde je naše hodnota a že nejsme tak strašní, jak jsme si o sobě mysleli . Odpusťme v první řadě sami sobě, že jsme se neměli rádi a že jsme odsuzovali a poté budeme schopni odpustit i ostatním.