Světlo, které vyzařujeme

Je v každém z nás. Světlo, které vyzařujeme do svého okolí. Někdy je zářivé tak, že jeho zář lidé kolem neradi vidí. Oslepuje, pálí, je tak jasné, až to není únosné. A někdy je naopak tak temné a téměř nepatrné, že přes něj nemůžeme vidět skutečnou podstatu, která se za ním skrývá.

Proč píšu zrovna o světle. Uvědomuji si, že každý z nás ho v sobě má. Někdo svítí doslova jako baterka, jiný neví, jak v sobě světlo objevit a další zkrátka své světlo potlačuje a jiný vůbec zářit nechce.

Světlo jako synonymum jasnosti, upřímnosti, osvětlenosti a vlastní osobní pravdy, je opakem tmy. Tmy neboli potlačených, nevyřčených věcí, neupřímnosti.  Stejně tak jako díky slunci vidíme fyzické věci jasně, díky tmě tyto věci nevidíme.  Někteří lidé se bojí nebo mají problém být upřímní a říkat třeba věci na rovinu, bojí se "jít s kůži na trh" bojí se, vyjádřit svojí vlastní podstatu a tak své světlo potlačují, tlumí, maskují. Nechtějí, aby byly věci jasné a čitelné. 

Mám vedle sebe osobu, která vyzařuje tak jasné světlo, že ho pak také vidí a cítí v každém. Neboli v každém člověku vidí ve své skryté podstatě dobro. Ví, že přes všechny masky, že přes všechno chování a jednání je dotyčný úplně jiný, než jak se ve skutečnosti jeví. Já to tak taky mám...aby ne, jsme z jedné krve. V lidech se snažím vidět dobro, jejich skutečnou podstatu a to, že věci, které dělají (i když jsou sebevíc strašné) dělají zkrátka proto, protože to v tu danou chvíli dělat jinak neumí. Avšak s plynoucím časem jsem také přišla na to, že není možné se snažit někoho "přimět" projevit svou skutečnou podstatu nebo čekat, že ji někdy projeví. Lidé se bojí ukázat naplno jací jsou. Bojí se ukázat své světlo, svou pravou tvář. Mnohem jednodušší je přece přijmou masku (temnotu a tmu), pod kterou své skutečné já (svou skutečnou podstatu) skryjeme. Je to jednodušší, pohodlnější a bezproblémovější a nikdo nás pak nemůže zranit, že. Omyl.

Má velmi blízká osoba se, i přes strašné věci odehrávající se v jejím životě, snaží vidět v některých osobách světlo. Rozumím jí, avšak už vím, že jakmile někdo svou skutečnou podstatu přiznat nechce, a taky nepřizná, je bláhové očekávat, že se jednou změní. Život je třeba žít teď a tady nikoliv čekat, že jednou bude něco jinak. Přestože je v každém z nás skryté dobro, nebuďme bláhoví a nečekejme, že ho daná osoba někdy projeví či si někdy přizná. Máme své životy, které je třeba žít, nikoliv v nich jen čekat, že jednou bude vše jinak, že jednou se něco změní. Touto cestou bychom se mohli zaseknout klidně i na celá léta na jednom místě, z něhož cesta nevede.

Pro ty, kteří se nebojí vyjádřit své světlo, své pravé já - děkuji za vaši upřímnost. Dospěli jste již do bodu, kdy se nebojíte ztráty, kdy se nebojíte odmítnutí a kdy se nebojíte toho, co může následovat, co může přijít. Nebojíte se budoucnosti. Objevili jste v sobě skutečnu sílu, hodnotu a lásku k sobě samému. A pro ty, kteří ještě stále své světlo potlačují - nebojím se o vás, vím, že jednou taky "dorostete" do svého skutečného já. Neboť ani žádný květ rostliny nevyrostl ze dne na den. Byl to proces...od semínka, které horko těžko zakořeňovalo, přes proces náročného osobního růstu až právě po vydání skutečně krásných květů či plodů. Jde jen o to nevzdat svůj růst a snažit se dojít až ke svému cíli - ke svému květu, neboli osobní upřímnosti, otevřenosti, ke své osobní kráse.