Svátek zamilovaných aneb zamiluj se do svého života

Dnes je svátek všech zamilovaných. Ale co bych dnes chtěla říct, je to, jak je důležité se zamilovat do sebe a do svého života. 

Abych tady uvedla více detailů. Někteří z vás, kteří čtete můj blog, tak možná pamatujete, jak jsem před několika lety prožívala opět další silnou životní zkušenost, a to setkání se se smrtí, tedy né te mé, ale mé sestry. A abych tady hned někoho na úvod článku o zamilovanosti nevylekala, uvedu, že vše dobře dopadlo:-). Moje sestra žije a je fit jako snad nikdy předtím:-).

Každopádně abych vám přiblížila příběh, který se tenkrát odehrál. Je to příběh, na kterém lze spatřit mocnou sílu a dosah rodové zátěže, která se musí jednou někde projevit a provalit. Má sestra se dostala do velmi stresové situace, dá se říci do situace akutního traumatu, kdy ji začaly selhávat všechny orgány. Lékaři si s ní nevěděli rady, protože její stav se začal měnit z minuty na minutu. Do té doby nikdy zdravotní problémy neměla. 

Až ten večer, kdy už skutečně nevěděli co s ní, začali ji shánět co možná nejrychlejší převoz do pražského Ikemu. Avšak cesta z Ostravy (konkrétně Frýdku-Místku) do Prahy v 1 hodinu v noci měla proběhnout tak, že nám samotní lékaři sdělili, že se máme modlit, aby cestu vůbec přežila. Byla jsem s Haničkou ve chvíli, kdy vzdala doslova chuť do života. Pro všechnu bolest a zoufalství, jsem v jejich očí viděla úplné odevzdání se situaci. Všude okolo ní byl shon a chaos, avšak ona někde vevnitř sebe pocítila hluboké odevzdání. Odevzdání se životu. Viděla jsem to a cítila jsem to. Se sestrou máme silné napojení a také jsme sem byly seslány k tomu, abychom si vzájemně v mnoha oblastech svého života pomáhaly. V tuto chvíli to byla má sestra, která na sebe doslova přebrala už tak silnou rodovou zátěž, abych já měla cestu k možnosti něco z našeho nastavení změnit a žít jinak. 

Závěr trošku urychlím. Co se tedy dělo dál. Má sestra převoz do Ikemu jako zázrakem přežila, což doslova lékaři vnímali jako zázrak. A co se stalo dál. Již ten den ráno, kdy ji do Ikemu převezli, byla plánovaná transplantace jater jednoho člověka. A vzhledem k aktuálnosti ohrožení života, lékaři tato játra rozdělili a kus jich dali mé sestře. Ta přežila. V ten okamžik, kdy nám lékaři ráno telefonicky z Prahy oznámili, že jde Hanička na transplantaci, přišlo hluboké prozření. Já v ten okamžik věděla, že Hanička tady prostě má zůstat, protože nejen to, že byl dle lékařů zázrak, že přežila samotnou cestu sanitkou do Prahy, ale i to, že byla připravená transplantace. Toto vše bylo pro mne jasnou zprávou, že to bylo v plánu, že toto se dít má, a že má sestra má tady dále žít.

A tak se skutečně stalo. Hanička sice musela projít ještě dlouhou cestou, kdy strávila rok v nemocnici s tím, že čekala na další transplantaci (když původně darované játra ji byly dány, aniž by byla zvažována krevní shoda dárce atd....protože šlo prostě skutečně o život nebo smrt). Během tohoto období se toho ale mnoho v nás a v Haničce změnilo.

Začali jsme si všichni uvědomovat jak každý okamžik našeho života je prchavý. Začali jsme si uvědomovat, že mnohdy zbytečně řešíme malichernosti, které jsou úplně nepodstatné. Začali jsme si vážit všeho, každé chvíle, každé dobré zprávy, každého úsměvu. Hanička začala vidět krásu ve všem. Vzhledem k tomu, že byla doslova rok zavřená v nemocnici, kdy vůbec nevycházela ven a nevěděla, jestli ještě někdy vyjde, začala si uvědomovat, jak je úžasné, když může chodit. Opět se teprve opět učila chodit, opět se učila hýbat svýma paralyzovanýma rukama a učila se mluvit a číst).  Snila o chvílích, že ještě někdy vyjde z nemocnice ven. Snila o chvílích, že ještě někdy uvidí svého milovaného psa Charliho. Snila o chvílích, kdy si bude moci přivonět ke květině. 

To, co se v životě mé sestry událo, mělo význam nejen pro ni, ale pro mnoho lidí z okruhu jejich blízkých. Hanička si začala vážit svého života, začala si vážit každého okamžiku. A začali jsme si toho všeho vážit i my, její nejbližší. Vzhledem k tomu, že jsem na svou sestru silně napojena, vnímala jsem vše, co se v ní odehrává a jakou cestou smíření si prochází. Během této cesty došlo k mnoha uvědoměním. I k uvědomění si smíření se se smrtí. Pokud to někdo z vás zažil, víte, že tato událost ve vás doslova odstartuje velkou transformaci. Pokud pustíme vše, na čem lpíme, pokud se zbavíme všech strachů, začneme žít doslova nový život. Tyto zkušenosti musí mnohdy lidé zažít, protože teprve pak je doslova reálně změní. I když vám tady o tom povídám, dosah má příběh nejsilnější vždy na jeho aktéry. A proto vím, že tento příběh měl v naší rodině silný význam.  Takovouto cestu si mnohdy zvolí samotná duše, u níž má toto vše význam ve spojení i s jejími předešlými životy, dohodami duší, atd. 

A co bych chtěla i tímto příběhem říci. Jsme tady všichni proto, abychom se zamilovali do svých životů. Jsme tady proto, abychom pocítili sílu a nádheru každého okamžiku, který je taaak prchavý. 

Někdy musíme projít cestou klikatou, abychom si začali vážit těch věcí, které mnohdy bereme za samozřejmé. Jsme tady, abychom nalezli to světlo v nás a tu lásku v nás. Jsme tady proto, abychom se zamilovali do sebe, abychom spatřili kým jsme. Protože to my jsme tou Láskou na které nejvíc záleží. Milujeme-li sebe, milujeme i celý svět. Protože pouze pokud dokážeme přijmou sebe se všemi svými "chybami", dokážeme milovat všechno a vše v tomto světě. 

Přeji vám, abyste milovali sebe, abyste poznali, jak úžasnými bytostmi jste. Přeji Vám, ať naleznete krásu a údiv v každém okamžiku svého života. 

Jsme tady všichni, abychom se radovali z možnosti tady být. Abychom se radovali z toho, jakými tvůrci jsme. 

A proto vám přeji krásný svátek zamilovaných:).

S láskou

Janka