Svaly vznikají z bolesti aneb koukněme na své dětství, které nás formuje

Vše začíná už v dětství. Náš pozdější pohled na život, pohled na svět a lidi kolem nás, byly vytvořeny v našem dětství. Sama objevuji stále a pořád proč jednáme jak jednáme. Tímto zvědoměním si našich činů, dokážeme mnohé bloky ve svém životě zpracovat a vyléčit.

Uvedu zase příklad. Když například v období, kdy potřebujete lásku cítit úplně nejvíc, v období, kdy jste zranitelní a doslova odkázáni na ostatní, v dětství, když zkrátka v tomto období necítíte lásku třeba jednoho z rodičů a měli jste jí tedy nedostatek, pak později v partnerstvích může u některých nastat situace, kdy se vůči lásce obrní a nepřipustí si ji do svého života. U jiných vznikne situace, kdy dávají druhému z partnerů velmi mnoho lásky, neboť si uvědomují, jaké to je ji nemít.

Chceme pak druhého zahrnout láskou a tím mu ukázat, že je to možné, že může být milován, protože je toho přece hoden. Že si to přece zaslouží. Pak v tomto případě často dojde k léčení. A to takovému, že vznikne nepoměr mezi dáváním a přijímáním. Dojde tedy k tomu, že vaši lásku nebude chtít partner přijmout (a to už třeba ze svých osobních bloků, které byly vytvořeny v jeho dětství či v průběhu jeho života). A proč toto léčení? Z prostého důvodu. Váš partner vám má ukázat a naučit vás, že nepotřebuje vaši lásku, tj. nepotřebuje, abyste mu jí tolik dávali a ukazovali. Zvědomí vám všechny vaše nezpracované bloky. Nepřijetím této lásky vám jen ukáže, že každý má lásku hledat a především dávat v prvé řadě sám sobě. Že žádné bloky z dětství nevyřešíte ve vnějším světě, ale jen a pouze uvnitř vás samých. Že teprve pochopením toho, že jsme třeba v dětství lásku nedostávali, pak to v nás mělo jen vyvolat pochopení toho, že nemáme hledat dostatek lásky v okolí. Pochopíme, že nás právě tyto osoby měly naučit poznat lásku sami v sobě a sami k sobě a zároveň pochopit, proč jsme třeba jako děti lásku nedostávali. Hlavně toto zjištění máme přijmout a člověku, který nám lásku nedával, odpustit. Především však musíme odpustit sami sobě. Odpustit sobě v tom, že jsme druhého člověka odsuzovali, dávali mu vinu za nelásku a sami sebe jsme tak stavěli do pozice oběti. Odpustíme si, protože toto byl jen náš plán duše, kdy se nám tyto věci děly proto, abychom dokázali najít v prvé řadě především lásku k sobě samému. Pochopíme, že nepotřebujeme lásku ostatních, když najdeme tu největší lásku, lásku k sobě samému. A teprve když ji k sobě samému najdeme, dokážeme vidět lásku v ostatních, ať dělají, co dělají. Poznáme lásku bezpodmínečnou. A tak to prostě je.

Někdo jiný v dětství zase zažívá pocit, že si lásku musí zasloužit. Že teprve, když bude dělat věci správně a tak, jak po něm chtějí ostatní, tak teprve pak bude odměněn a bude uznán za hodného lásky. A tak to vede v životě k tomu, že i když třeba během prvních lásek otevře své srdce druhému, je pak velmi zklamán a tak se jen utvrdí v tom, že láska není pro něj. Že je to něco bolestivé a navíc něco, co asi skutečně nemá být součástí jeho života. Pocit, že si vše ve svém životě musí zasloužit, se tak jen umocní. Bude si pak klást do svého života podmínky. Že odměnu může získat jen tehdy, když skutečně něčeho dosáhne, zkrátka jen tehdy, když se mu něco povede. A tak i tento člověk jde životem a na něco jako cit a lásku nevěří, protože s tímto je přece spojeno toooolik bolesti a strachů ze zranění. Je tak tedy mnohem lepší žít rozumem.

Všichni na této planetě zažíváme dětství, která nám dávají bloky do našich životů. Všichni se s nimi můžeme ale vypořádat, když si je skutečně přiznáme a když je budeme chtít zpracovat. Když na sobě a na návratu k sobě samému budeme chtít zapracovat. Někdo z nás na sobě pracovat bude chtít, jiný ne. A co jsem si taky konečně uvědomila je to, že nikoho nemůžete nutit poznat sám sebe. Nikoho nedotlačíte k tomu, aby si své bloky zpracoval a začal věřit sobě. Když lidé nechtějí, nejsou na to připravení, na cestu k sobě samému se zkrátka neodstanou. Případně se na ni dostanou zase za pár let, až okusí další a další životní lekce, které je třeba zase posunou o krůček dál, anebo taky ne.

Nejpodstatnější tak je se věnovat sami sobě a nejprve především pracovat jen a jen sami na sobě. Toto je naše skutečná práce. Každý z nás je strůjcem svého života a každý z nás je odpovědný za svůj život. Pokud chceme hledat viníka, hledejme ho jen v sobě samém. A když už ho tam najdeme, zkusme ho pochopit, přijmout a odpustit mu, tedy odpustit především sobě samému.

O tom náš život je, o lásce, odpuštění, přijetí a pochopení. Jsme tady, abychom postupně našli zpátky cestu k tomu božskému v nás, k bohu. A k němu se nedostaneme vnějšími činy ani skutky, které ve světě uděláme. Dostaneme se k němu jen skrze poznání sami sebe a skrze přijetí sami sebe takovými, jakými skutečně jsme - se všemi svými nedostatky i výjimečnostmi. A toto je cesta, kvůli které jsme se sem narodili. Cesta, pro níž se naše duše rozhodly, cesta, která nás má jen probudit a otevřít nám oči k tomu, abychom uviděli v sobě skutečné světlo, kterým jsme vždy byli a jsme. To, že jsme na něj pro tmu kolem sebe zapomněli neznamená, že tam není. Naše světlo je tam vždy a stále tam bude, je jen na nás, jestli si ho konečně dovolíme znovu uvidět a přijmout. A pokud to dokážeme, dokážeme rozsvítit i tmu, která je kolem nás.