Smrt je jen začátek

Někdy v nás musí něco zemřít, aby se mohlo zrodit něco nové. Někdy musíme ze svých životů nechat něco odejít, abychom se dokázali posunout a třeba konečně začít žít. Mnoho z nás se někdy až příliš křečovitě drží toho svého. Toho, co známe, toho, co je pro nás tudíž bezpečné.  Bojíme se začít něco nového. Jednou nás však cesta třeba dovede do bodu, kdy musíme změnit směr. Musíme nechat naší starou cestu být. Musíme odejít. Přijde tzv. konec, smrt. Smrt něčeho, co nám dosloužilo a nemůže už jít s námi dál.

Stejně tak je to s fyzickou smrtí. Je to pouhá transformace, změna formy. Smrt není vůbec smutná. Smutnou ji děláme my lidé, protože nevidíme to, co je našim fyzickým očím skryto. Nevidíme skutečnou pouť a směr našich duší. Smrt není vůbec smutná. Smutné je, že většina lidí vůbec nežije. Většina lidí se za něčím honí, v něco doufá, něco očekává. Většina lidí lpí na budoucnosti. Věří, že jednou bude líp, že jednou příjdou lepší podmínky, změní se situace, někdo někdy udělá rozhodnutí za ně. Zkrátka mnoho lidí hledí vpřed a tím zapomínají žít tady a teď. Zapomínají si vychutnávat tuto konkrétní chvíli. Zapomínají zkrátka žít. A to je teprve smutné.

Já sama se také pořád učím nehledět do budoucnosti a žít tady a teď. Je mi to na mé cestě také neustále ukazováno. Když opět sklouznu k doufání a očekávání (tudíž k událostem budoucím), jsem sražena a zastavena. A cyklus se opakuje. Jsem učena umět si vychutnat přítomnou chvíli. Umět žít teď a tady. 

Je to někdy těžké nemít očekávání. Je to hodně těžké. A když už jednou projdete dveřmi a myslíte si, že jste svá očekávání překonali, objeví se před vámi další dveře. Tyto dveře jsou opět zkouškou. Zkouškou, která má prověřit, zdali jste skutečně překonali svá očekávání nebo zda se vrátíte zpátky do starých kolejí. 

Taky už mě někdy nebaví v něco neustále marně doufat. Protože má situace se pak opakuje stále dokola a já se točím v začarovaném kruhu. Pak nezbyde než prozřít zcela. Poznat, že takto už dále nemůžeme. Nemůžeme se potácet stále dokola v situaci, která stagnuje, která se nevyvíjí. Nezbyde nám, než tuto situaci opustit. Může to být někdy hodně bolestivé, ale k tomu, abychom opět uviděli světlo na konci tunelu, musíme nechat něco starého v sobě zemřít. I když to zprvu může hodně bolet, postupně si uvědomíme, že právě toto byla jediná možnost, jak žít svůj život. Radostně a v pohodě. Pochopíme, že není čas v něco doufat a na něco čekat. Je třeba začít žít život hned teď. A proto nechme všechny naše očekávání zemřít a žijme tady a teď. Naším největším problémem je, že se bojíme smrti - bojíme se změny. Ale tento strach je pouze díky očekávání, které máme. Kdybychom žili přítomným okamžikem, nebojíme se ničeho. Ale protože uvažujeme, jak by věci mohly a měly být, žijeme strachem. 

A jak jsem již řekla.... Smrt není vůbec smutná. Smutné je, že většina lidí vůbec nežije.