Síla rodiny

Každá rodina, z níž pocházíme nás formuje, učí a je nám vzorem (ať už kladným nebo záporným) pro náš další život. Jednou jsme se v určité rodině narodili a mělo to svůj význam. Vzorce chování která tato rodina s sebou nese, se postupně vpisují i do nás. 

Tyto vzorce přejímáme a bereme je za své, aniž bychom si to na vědomé úrovni uvědomovali. Postupně rosteme a dojdeme do chvíle, kdy jednáme jako členové naší rodiny, kdy kopírujeme jejich vzorce, naučená chování nebo způsoby uvažování a myšlení. Zkrátka otisk rodiny v nás se nikdy popřít nedá. Avšak můžou nastat chvíle, kdy nám dojde, že se nám takovýto styl života, myšlení, uvažování a chápání nelíbí a že bychom ho chtěli změnit.

Jednoduchá tato změna však není. Zátěž (neboli plný batoh harampádí), kterou si s sebou neseme, nás tíží. Tak se postupně začneme snažit zbavovat se jednotlivých zátěží, položku po položce. Tímto procesem můžeme prospět nejen sobě, ale právě i naší rodině a našemu rodu, našim potomkům. 

Když v sobě zpracujeme určité zajeté vzorce naší rodiny, můžeme tím pomoci i našim potomkům, kteří tak nemusí opakovat stále stejné lekce života, které jsou generaci od generace náročnější a těžší. 

Když sami pohlédneme na naší rodovou linii, můžeme vidět, jak se podle určitých vzorců osudy jednotlivých členů opakují. Ano, existuje i rodová karma, neboli zátěž, kterou si daný rod s sebou nese. Avšak každý z nás má možnost a příležitost tuto karmu (neboli onen plný batoh harampádí) vyprázdnit a zbavit se jí. Procházíme určitými životními lekcemi a zkouškami a je jen na nás, zdali budeme opakovat činy našich předků, nebo se rozhodneme pro radikální změnu. 

Častokrát tyto změny nejsou jednoduché, neboť rodová linie se táhne po několik generací, tudíž i onen přeplněný batoh je těžší než u našeho praprapraděděčka. Nicméně, naší rodinu jsme si vybrali. Vybrali jsme si ji dobrovolně ještě před narozením proto, aby nám poskytla učení, které je pro nás nezbytné. Vybrali jsme si ji proto, abychom během života prošli takovými zkouškami, které potřebujeme pochopit. 

V rodinách častokrát dochází ke sporům a odloučením. Mnoho členů se spolu přestane bavit, stýkat a komunikovat. Toto je jen důsledek nezvládnutých zkoušek a neochoty posunout se dál. Zapomenout na ublížení, zradu, nepochopení, odcizení a zkrátka jen odpustit. Nemusíme členům našich rodů odpouštět jejich "hříchy", stačí jim odpustit ve smyslu přijetí jich takových, jací doopravdy jsou. Každý z nás totiž v dané chvíli jedná jak nejlépe může. Každý z nás jedná v danou chvíli přesně tak jak má, přesně tak, jak dovede. Až toto pochopíme, je důležité i odpustit sami sobě, že jsme daného člena rodiny zavrhli.

V případě rodiny, která je nečinná a nechce konat, protože prostě za to všechno může ten a ten, neseme taky velmi zatěžující batoh na ramenou. Vždyť teprve když pochopíme, že ať nám daný člověk udělal cokoliv, ať konal jakkoliv, jednal právě tak, jak v danou chvíli uměl nejlépe. Tento člověk také přišel do našeho života nás učit právě tomu, čemu se naučit máme. Někoho pochopení, někoho trpělivosti, někoho odpuštění a někoho lásky. 

Každý jsme součástí nějaké rodové linie, a to i v případě, kdy o našem rodu nemáme žádné tušení ani povědomí. Náš rod na nás má velký vliv. Ať už dobrý nebo ten špatný. Každopádně sami můžeme vždy rozhodnout, jakou cestou se vydáme. Cestou pochopení, proč se nám určité události v životě dějí, nebo cestou opačnou. Cestou odsouzení, nepochopení a cestou snahy, být co nejdále od této rodiny, či jen určitého jejího člena.

Snažme se pochopit, co nám naše rodové vztahy mají přinést a co nás mají naučit, jedině tak dokážeme pochopit jednání a činy ostatních.