Síla doteku

Mocná Síla doteku

Každý z nás ještě před příchodem na tento svět, byl doslova součástí těl našich maminek a všeho, co se v nich odehrávalo. Každý z nás v tomto období bral sebe jako součást našich maminek a vnímal sebe a jí jako jednu bytost. A to doslova. V prenatálním období neumíme rozlišit a neumíme odděleit sebe od našich maminek. První chvíle, kdy se částečně osamostatňuje, je chvíle, kdy se narodíme. V tuto chvíli se osamostatňuje naše fyzické tělo. Co se týče našich dalších těl (ať už emocionálního, astrálního, mentálního...), tak ta se od našich maminek osamostatňují až mnohem později (ale k tomu třeba příště).

V okamžiku našeho příchodu na tento svět, jediné, po čem toužíme, je opět pocítit pro nás tak důvěrné spojení, pocítit fyzický kontakt, pocítit důvěrný dotek.

Dotek v nás rozpouští napětí, dotek v nás rozpouští smutek. Dotek nás doslova uzdravuje na duši.

Ve své praxi se setkávám vlastně u nás všech, jak moc vnímáme sílu doteku jako důležitou a nezbytnou. Jakmile se s každým dostaneme do jejich období dětství, vždy dojdeme k jedné a té samé potřebě. To co nám tenkrát chybělo a co bychom potřebovali cítit nejvíc byl právě dotek, bylo to objetí, byl to ten nám tak důvěrně známý pocit pohlazení. 

V životě však projdeme cestou mnohdy útrapnou, kde nám byl dotyk odpírán, kdy byl brán jako slabost, či kdy dokonce byl zneužit proti nám. 

Avšak proč tak moc v podvědomí máme všichni zakotvenou touhu po doteku, touhu po objetí? Protože právě dotek a objetí v nás vyvolává pocit důvěry. Důvěry, kterou tak moc v sobě potřebujeme cítit. Důvěry v nás, důvěry v tento svět. A jako první v životě jsme obdrželi či naopak neobdrželi důvěru od našich rodičů. 

Dále tady uvedu příklad, na které jde nádherně poznat, jak moc je síla doteku a fyzického kontaktu pro nás nezbytná. Už jako malá miminka, která se sem narodíme, tak naší doslova potravou je fyzické napojení se na našeho rodiče. Pokud jsme jako novorozené děti odebráni naší matce a dáni třeba do inkubátoru, naše duše, my sami vnímáme toto rozdělení doslova jako naši vnitřní smrt. Takto oddělená miminka projdou prožitkem opuštění, oddělení a také odloučení, kterou se budou po další část svého života snažit dosytit ať už v partnerských vztazích, či v přístupu k vnímání tohoto světa. 

Pozoruji dnes a denně, že to, co nakonec nám všem chybí je objetí. Objetí uzdravuje, objetí léčí. Už jen z toho důvodu, že v okamžiku objetí se přímo střetávají naše srdeční čakry, které se tímto velice léčí. Proto pro někoho, kdo má srdeční čakru hodně zanesenou a nepročištěnou, může být setkání srdcí, tedy srdce na srdce, jako velmi nepříjemné a nepohodlné. Avšak jak toto tedy změnit? No jednoduše tak, že se právě budeme objímat a objímat.:-)

A proč je objetí taaak léčivé? V okamžiku objetí cítíme, že na tomto světě nejsme sami. Cítíme spojení, cítíme propojení a sounáležitost s touto bytostí. V tuto chvíli zároveň otevíráme naše velké téma důvěry. 

Často ve svém podvědomí vnímáme jakýkoliv dotek jako přímý zásah do naší osobní zóny. Pokud v nás však není důvěra, dotek nám mnohdy může připadat jako nebezpečný a ohrožující. A kdy o důvěru přicházíme? Ano, životními lekcemi, zkušenostmi a zážitky. A také především v našem dětství, kdy první bytosti, které nám projevovaly důvěru nebo naopak nedůvěru, byli naši rodiče (a jako projev nedůvěry v nás stačilo skutečně málo - třeba to, když naši rodiče chtěli dělat věci za nás, aby nás ochránili nebo aby nám usnadnili život). Přestali jsme tak věřit sobě, své vnitřní síle a zároveň i celému světu okolo nás. 

Zároveň pokud jsme zažili ztrátu důvěry spojenou právě a především ve spojení s fyzickým kontaktem s určitou osobou, je pro nás mnohdy jakýkoliv dotek spíš vnímám jako zbraň, mající za cíl nám ublížit. 

Dotek je velice mocný a uzdravující nástroj. Avšak abychom mohli naplno procítit jeho význam, je třeba s důvěrou otevřít své srdce, přijmout svou zranitelnost na nejhlubších úrovních našeho bytí a zkrátka a jen znovu se propojit s celkem, od něhož jsme nikdy nebyli odpojeni. Byla to "jen" iluze odpojení se od zdroje, od matky, od vlastního bytí. Každý z nás je celistvý, "stačí" si v sobě tento cit opět nalézt - a to tak, že se opět uvnitř nás spojíme s námi samými jako dětmi, které byly tak věřící v tento svět a lidi v něm.