Nemoci z emocí

Asi si už každý z nás v životě všimnul, že některé emoce nám mohou způsobit projevy i na fyzickém těle. To, jak silně určité věci prožíváme, ať už negativně nebo pozitivně, že odráží na našem těle. Každý z nás si třeba jednou zažil, jak se stres odráží na jeho zažívání. Buď díky němu nemůžeme pozřít ani sousto či vyzvracíme, co do sebe dostaneme... nebo něco úplně jiného. Každopádně teď je řeč o projevech na fyzickém těle, které nejsou způsobené špatnou kombinací stravy apod.

Když pociťujeme radost a nadšení, cítíme se i fyzicky dobře, někdy přímo skvěle a máme pocit, že dokážeme cokoli. Když se však cítíme mizerně, rozladěně, naštvaně nebo naše emoce v sobě dusíme atd., projeví se to na našem těle formou nemocí. Zkrátka naše emoce formují i naše tělo.

Také to, jak sami k sobě přistupujeme se na našem těle podepisuje. To, zda si sebe dokážeme vážit či nikoliv se projevuje i fyzicky. Sebeláska - pro někoho slovo zavánějící sobectvím, pro jiného nezbytná věc k tomu, poznat sám sebe. Když si sebe nevážíme, stejně tak přistupujeme ke stravě, kterou do sebe polykáme. Samozřejmě není to jen tak, změnit přístup k sobě samému. Toto je práce, která zabere týdny, měsíce, někdy i celé roky.

Nemoci, které k nám přicházejí jsou jen ukazatelem, kudy nejít. Nemoc je slovní spojení NE MOC, tudíž nemít moc nad svým životem. Nechat se ovládat svými emocemi a svým egem. Nemoc přichází vždy proto, aby nám řekla, co děláme špatně. Přichází, aby nám ukázala, že něco, co ve svém životě děláme, není v souladu s naší duší. Nemoc je ve skutečnosti kamarád, který nám chce jen pomoct. Chce nám ukázat, že cesta, kterou se ubíráme není ta správná. Nemoc, jako náš kamarád, tu bude s námi tak dlouho, dokud nepochopíme, kde postupujeme proti své duši. 

A co nemoci dětí? Copak děti jdou sami proti sobě? Nikoliv. Děti jsou tím prvním ukazatelem, že je něco špatně s jejich rodiči. Jakmile dítě onemocní, je to častokrát jen důsledek toho, co zažívají jeho rodiče. Když je rodič rozladěn, prožívá velké emoční napětí, jeho NE MOC se může projevit v prvé řadě na jeho dětech. A to již od mírných příznaků určitých nemocí, až k nemocem vážnějším.

Snažme se proto vyslyšet volání své duše, které na nás křičí - tudy ne!!! tudy ne!!! A snažme se pochopit, co nám chce naše tělo říct. 

Strach je častou příčinou vzniku nemocí. I skutečnost, že se bojíte, že vůbec onemocníte, způsobí nemoc. 

Sama však vím, jak je to těžké nepodlehnout strachu a nechtít uposlechnout volání své duše, která tak touží po změně směru. Sama jsem dospěla do bodu, kdy jsem nechtěla poslechnout, co mi má naznačit, že mě začínají den co den bolet mé nohy. A to v mých 28 letech. Až to došlo tak daleko, že jsem ze dne na den přestala chodit úplně. Má duše tak moc křičela abych změnila směr svého života, že když jsem se její volání o pomoc snažila neustále ignorovat, musela být radikálnější. Tento celý svůj příběh jsem vám již napsala v odkazu "O mně". Dodnes se potýkám s různými "Ne Mocemi", ať už v podobě exémů nebo bolestí určitých částí těla. Snažím se pak vnímat, co mi chce mé tělo říct. Uznávám, není to jednoduchá záležitost, ale když na sobě poctivě pracujeme, pozitivní výsledky se dostaví. 

Teď si však třeba někteří můžou říci. A co vrozené nemoci? Ty přece nemohly vzniknout z "volání duše o pomoc". Ale ano. I tyto nemoci mají svojí příčinu. Příčina je třeba i v minulých prožitých životech, kdy má člověk v tomto životě možnost pohlédnout na svět a situace jinak - i třeba jako vozíčkář, nebo jinak fyzicky "znevýhodněná" osoba. Toto je strašně individuální záležitost. Možná příčina je také třeba uložena v jeho rodině, kdy prostřednictvím převzetí velkého úkolu na sebe - převzetí nemoci na sebe - má svou rodinu a okolí naučit jinému pohledu na život. Má za úkol např. rodinu naučit soucitu, zanechat pýchu a nevnímat pouze materiální hodnoty života. Rodiče takového, od narození nemocného človíčka, se pak stávají pokornými, radují se z každičké maličké věci, vnímají každý malý pokrok, jako velké štěstí a jsou neskutečně rádi za to, co v životě mají. Všechny jejich tužby, sny a cíle jsou pokořeny, a tak jim nezbývá nic jiného, než žít tady a teď a vyjadřovat vděčnost za každý den.

A proto snažme se vnímat, co nám naše tělo chce říct. Snažme se naše nemoci brát jako naše nejlepší přátelé, kteří to s námi myslí dobře a chtějí nám jen pomoci.