Nejlépe se učíme přes bolest

Říkáte si často, proč něco, co vám někdo provede, tak bolí? Proč cítíte bolest a zranění? Je to často proto, protože jedině díky ní, jedině díky bolesti se dokážeme něco nového o sobě naučit. Veškerá zklamání, která na nás zanechají pachuť zranění se nám stala z určitého důvodu. Je jen na nás, jak daleko musíme zajít, abychom si o sobě danou věc, kvůli které bolest nastala, uvědomili. Já většinou jedu až na kraj své únosnosti. Ano. Vzhledem k tomu, že si myslím, že mám pro lidi a jejich činy pochopení, nechám své bolesti zajít až hodně daleko. Štěstí je, že o tom vědomě už vím. Když si zvědomíme, proč jsme museli ve své bolesti zajít tak daleko, zjistíme, co nás měla naučit. Zjistíme, co nám měla dát a přinést. 

Lidé k nám přistupují tak, aby nám zvědomili naše nevyřešené úlohy, naše strachy a obavy, naše lpění a očekávání, naše pocity vlastní nedostatečnosti a slabosti. Lidé k nám přistupují tak, že nám skutečně ukážou to, co si o sobě my sami uvnitř (ve skrytém podvědomí) myslíme. Ukážou nám to proto, abychom to skutečně mohli vědomě začít řešit a znovu a opět zapracovat na sobě samém.

Uvedu příklad, co mě teď zrovna napadl. Žije pár, kde jeden druhého ponižuje, dělá z druhého neschopného jedince a možná na něj dokáže i vztáhnout ruku. Proč to tento člověk dělá? Protože si ho v prvé řadě druhá osoba k sobě svou energií přitáhla. To, co si druhá osoba o sobě myslí, to, jaké má o sobě představy a cítění vyzařuje do okolí a přitahuje tak osoby jí energeticky podobné. To jak se sama daná osoba vnitřně hodnotí, jí její partner ukazuje v realitě. Je jen otázkou, kam ve svých činech musí druhý partner až zajít, aby to osoba pochopila a zjistila, že přece není méněcenná, nemusí každému dovolit, aby na ní "štípal dříví". Je třeba, aby si tato osoba uvědomila, jakou má skutečnou hodnotu. Avšak do doby než si to uvědomí, jí bude její partner dělat veškeré pro ní hrozné věci, a to jen proto, aby konečně otevřela oči a řekla dost. Avšak ne každý dokáže dojít k uvědomění své vlastní hodnoty a pochopení toho, jaký skutečně je. Pak, přestože v partnerství může existovat třeba i násilí, daná osoba nedokáže od druhého odejít. A třeba si ještě řekne, že je to jen potvrzení toho, co si sama o sobě myslela - že nic nesvede, že nic neumí, je nedostatečná a ne dobrá - vždyť ji to druhý partner ukazuje, tak na tom asi něco pravdy bude, ne? Tak přesně toto myšlení mnohým lidem zabrání pohlédnout na to, jak silní ve skutečnosti jsou. A když v těchto vztazích přetrvávají, jaký to má následek? Buď onemocní oni nebo jejich děti, nebo bude "násilí" (psychické či fyzické) pácháno na jejich dětech. A to jen proto, aby konečně otevřeli oči a pochopili, že tohle si vážně líbit nechat nemusí. Pokud ani po tomto nedokáží změnit sami k sobě svůj přístup, vznikají generační "poruchy", kdy se z generace na generaci dědí pocity méněcennosti, nedostatečnosti a z toho pak vznikající velké ego, které má jen zakrýt pocit strachu, nedostatku, bolesti a vlastní méněcennosti. Krásně to můžeme vidět na lidech, jejichž ego dosahuje obrovských rozměrů. Své vnitřní nedostatky a nenaplnění se snaží vykompenzovat lpěním na majetku, pracovním postavením nebo právě fyzickým či psychickým ubližováním ostatním (jak jsem řekla podobné energie se přitahují), a tím dosažením pocitu, že přece za něco stojí, že jsou přece dobří. Jejich pocit, že mají nad ostatními alespoň takto moc, jim dává zdánlivé uspokojení jejich vnitřních nedostatků, bolestí, zlomených srdcí a strachů. A hledáme-li příčiny toho, jací jsme, pohlédněme do našeho dětství. Do období, kdy jsme byli malými dětmi. Co se nám dělo? Jak k nám přistupovali, jakou pozici jsme v rodině zastávali? Co nás třeba zlomilo nebo na nás zanechalo stopy, které se snažíme maskami překrýt? Teprve, když veškeré své staré bolístky, šrámy a zranění uvidíme, dokážeme je pochopit, přijmout a vyléčit.

Když pochopíme, že to, co nás lidé, které jsme v našich životech poznali, měli naučit, co nám tito lidé měli o nás samotných říci, pak jsme na úspěšné cestě k sobě samým. K pochopení toho, jací skutečně jsme, jak skvělí a báječní jsme a k pochopení toho, že lásku musíme nejprve najít sami k sobě, protože jen o té to je. Teprve jednou, až pochopíme jací skutečně jsme a dokážeme se přijmou se svými stinnými stránkami stejně jako s těmi světlými, teprve pak tímto přijetím nalezneme sebe samotné a průvodci našimi životy si budou moci dát pauzu - volno, neboť jejich lekcí už nebudeme potřebovat. Teprve pak můžeme začít poznávat lidi, kteří nás už nebudou muset nic učit, ale budou jen našimi podporovateli na našich životních cestách.