Vezměme odpovědnost za vlastní životy do svých rukou

Probouzíme se do zasněženého rána, je tu další den. Den za dnem plyne jako voda, dokonce je tu už další rok. Neustále se učíme nové věci. Každé ranní probuzení nám přináší něco nového. Přicházejí rutinní záležitosti, které se snažíme splnit, pak úkoly, které musíme udělat, abychom mohli žít a přežít.

Ale neměli bychom na jednu velmi důležitou věc zapomenout. Udělat každý den aspoň jednu věc pro sebe. Ne pro ostatní, ne pro šéfa, ne pro děti, ne pro partnera, ale pro sebe. Třeba jen malé kafe, u kterého se zastavíme a vychutnáme si ho. Zastavme se, přestaňme myslet na veškeré povinnosti, termíny a shon a alespoň na okamžik se nadechněme a vychutnejme si krásnou sílu přítomného okamžiku. 

Narodili jsme se sem, abychom se vyvíjeli a dospívali k určitým poznáním. Ano, je nezbytné pracovat, obstarat plno záležitostí, ale na co bychom neměli zapomínat? Na nás samotné. Protože ať děláme co děláme, nikdo nás samotné neposune dál než my sami. Ani náš šéf, ani naše rodina či náš partner ani kdokoliv další. Je třeba jen na chvíli zastavit, abychom mohli vidět to, co potřebujeme. Nikdo za nás náš život nežije a žít nikdy nebude. Nikdo za nás neodvede práci na sobě samém, nikdo naše nemoci neuzdraví (přestože si to třeba i myslíme a vkládáme se do rukou doktorů s nadějí, že nám pomůžou), vše je v nás a na nás. Veškeré příčiny toho, co se nám děje, hledejme v sobě. 

Také to, že někomu řekneme, dělej to a dělej tohle, aby ses měl líp, to jsou pouze rady lidí, které platí jen pro ně. Každý z nás je jiný, jedinečný, originální a každého životní cesta je tak odlišná. To, co pomohlo jednomu, nemusí vůbec pomoci druhému - naopak mu to může ublížit. Každý z nás by se tak měl ujmout svého života a starat se především v prvé řadě o sebe. To, že se snažíme pomoci ostatním, žádné plody nepřinese, dokud se sami nebudeme schopni postarat o sebe.

Jak bychom mohli chtít pomoci ostatním, když v prvé řadě nedokážeme pomoci sobě a svěřujeme se do rukou lidí, kteří "přece ví, co je pro nás nejlepší". Už je na čase převzít zodpovědnost za své životy a nehledat někoho dalšího, na kterého můžeme vše přenést. Protože co je nejjednodušší? Svalit odpovědnost za svůj život na někoho jiného. Na rodinu, "která nás špatně vychovala", na zaměstnavatele, který nám háže klacky pod nohy, na vládu, která vymýšlí tak nesmyslné věci, na které se nedá ani koukat nebo na partnera, který je prostě neskutečný. Zkrátka nejpohodlnější je přenést odpovědnost za svůj život a cokoliv, co se v něm děje, na někoho jiného.

Dokud však sami nepochopíme, že tudy cesta nevede, nikdy se nebudeme schopni pohnout z místa dál. Neustále tak budeme hledat viníky, kteří za naše "zpackané" životy budou zodpovědní. 

Každý z nás se tady narodil, aby překonal překážky a nástrahy života. A tak se sám mohl ve svém duchovním vývoji posunout dál. Nikdo za nás naši práci neodvede. Častokrát se stává, že lidé, kteří chtějí nejvíce pomáhat ostatním, potřebují v prvé řadě sami velkou pomoc. Když chceme být prospěšní ostatním, musíme nejprve pomoci sami sobě. Jiná cesta skutečně nevede. 

Ujměme se proto svých životů a dejme je dohromady, jedině tak můžeme ostatním pomoci. Můžeme jim pomoci tím, že jim budeme vzorem, který ukáže, že každý je schopen svůj život změnit.  

Proto nejlepší způsob, jak pomoci ostatním, je pomoci sobě samému. Jedině tak budeme vzorem, který bude inspirovat ostatní. Ukážeme takto, že nic není nemožné. Ukážeme, že když sebereme zodpovědnost za své životy do svých rukou, můžeme dokázat cokoliv. 

A teprve to nás může zachránit. Když objevíme sami sebe.