Mít otevřené srdce je projevem velké síly, odvahy a víry v sebe sama

Po mnoha těžkých životních zkušenostech většinou uzavíráme svá srdce. Bojíme se věřit, bojíme se někomu otevřít. Nechceme být opět zraněni. Zkrátka uzavřeme veškeré své pocity a emoce do sebe s tím, že je už nebudeme nikomu ukazovat, protože by to přece mohlo dopadnout jako v minulosti, že. Mohli bychom být přece znovu zraněni. A tuto bolest bychom přece nemuseli znovu ustát. Někdy své pocity a emoce zvládneme potlačit tak moc, že zkrátka přestaneme věřit na to, že něco jako cit či náklonost v tomto světě ještě vůbec existuje.

Život nás vede cestami složitými, bolestivými. Trnitými. 

Ale kdo se nevzdá a sebere veškerou svou odvahu a zkrátka riskne to znovu někomu otevřít své srdce, otevřít sebe sama, může být velmi překvapen. Může obratem zjistit, že to, co se v sobě snažil po celý život utlumit, zkrátka neutlumil. Zkrátka to v něm je a existuje dál. Je to tam. Cit, skrytá naděj a pocit důvěry. 

I já sama jsem ve svém životě přestala věřit. Nechtěla jsem opětovně zažít zklamání, rozdupání svého srdce a především tu bolest, která tyto všechny pocity doprovázela. 

Po tom, co jsem však ve svém životě sebrala odvahu a začala si vážit sama sebe, potkala jsem i osobu, která mi je dodnes blízká. Osoba, která mi pomohla k dalším krokům. Ten první byl však na mě. Musela jsem sama sebrat odvahu a věřit, že vše je možné. Tato osoba mi opět ukázala, že se nemusím bát věřit, že nejsou lidé jen zlí. Že nás nechtějí jen využít. Ukázala mi opět barvy. Popravdě jsem to nečekala. Dalo by se říct, že jsem tehdy na život v barvách zapomněla.  Nedokázala jsem si představit, že tady může být někdo, kdo vás má zkrátka rád bez toho, aniž by za to něco požadoval. Tato osoba mi pomohla postupně bourat bariéry, které jsem si kolem svého srdce vystavila. Jsem ji také vděčná, že to po hodně dlouhou dobu nevzdala, i když viděla, jak je pro mě těžké najít opět důvěru v ostatní a taky v ní samotnou. Můj strach k sobě někoho pustit blíž a natož se mu otevřít byl tak silný, že sama moc nechápu, jak se to této osobě se mnou tak povedlo. Pomohla mi skutečně moc. 

Díky ní jsem pochopila, že můžu opět důvěřovat lidem, nemusím se bát opětovného zranění. A to proč? Protože jsem už poznala svoji hodnotu. Poznala jsem, že se nemusím nikomu zavděčovat, že nemusím dělat něco jen protože je to tak "správně". Našla jsem sama sebe a pochopila jsem jednu důležitou věc. Začala jsem se poslouchat, poslouchat hlas své duše. A jen díky tomu, že jsem nalezla lásku sama k sobě, mohla jsem ji pak nalézt opět i k ostatním.

Tato osoba, která mě na mé cestě doprovázela však jen po určitou chvíli, zůstává dodnes mým velkým kamarádem.

Ale jak už to tak chodí. Poté, co si projdete jednou životní lekcí, přijde zkouška, která má ověřit, zdali nově nabytá víra a důvěra v ostatní je skutečně silná.

A tak jsem potkala ve svém životě další osobu, díky níž došla situace do bodu, kdy jsem na chvíli opět začala o důvěře pochybovat. Ale jen na chvíli. Byla to sice drsná chvíle, ale rozhodla jsem se nedostat opět do těch kolejí, v nichž jsem už kdysi v minulosti byla. Tj. rozhodla jsem se neuzavřít opět své srdce před hrozbou opětovných zranění (přestože jsem své srdce na chvíli viděla zase celé zmačkané, pohozené na zem a rozdupané). Někdy to chce hodně vnitřní síly a odvahy. Ale život už je takový. Navíc nás tyto situace mají naučit jediné. Věřit sami sobě, ale zároveň věřit i ostatním. Protože ti ostatní, cokoliv činí, činí tak pro nás. Díky tomu, co nám dělají nás mají posouvat dál. Tudíž děje-li se vám v životě cokoli hrozného a těžkého, nehledejte viníky. Naopak ptejte se, co vám má tato situace dát a proč vám do života vešla. Co vás má zkrátka naučit.

Závěrem chci říci velmi důležitou věc. Když už sami sebe najdeme, přestaneme se bát zklamání a přestaneme být nedůvěřiví, je to skvělé. Máme se rádi a vážíme si sami sebe natolik, že už se nemusíme bát zklamání a nemusíme se bát důvěřovat. Protože teprve, když poznáme sebe a svoji hodnotu, nikdo nás zranit nemůže.