Maminko, nechci, abys byla babičkou

Maminko, nechci, abys byla babičkou. Tato věta ve mě vyvolala deja vu. Už jako malá jsem každou noc měla problém s usnutím, protože jsem předtím, než jsem usnula, měla čas zamyslet se. Zamyslet se nad životem. A tak mě jako malou každou noc provázelo myšlení a trápení se nad tím, co bude až umřu. Moje maminka nevěděla, co mi na to má říci, a tak jsem celé dny večer probrečela, že přece nemůže po smrti nic nebýt. Až jednou, když už to má maminka nevydržela, řekla mi, ať se nad tím nestrachuju, vždyť stejně tak přece nevím, co bylo se mnou (s mojí existencí) předtím, než jsem se narodila - a proto mě nemusí trápit to, co bude, až zemřu. Tato věta mi velmi pomohla. Veškeré mé myšlenky na to, co bude po smrti se touto větou "vypařily".

Nyní však sama zažívám jakoby deja vu. Dcerka nejprve přišla s otázkou, jestli i já budu někdy babičkou. Tak jsem jí odpověděla. Avšak v okamžiku, kdy se dozvěděla, že i já jednou možná babičkou budu, se spustil silný pláč. Pláč, během, kterého mi sdělila, že nechce abych byla babičkou. Proč? Ptala jsem se jí. A bylo mi řečeno, že nechce abych umřela. Má dcerka si spojila se stářím smrt, tedy fyzický odchod. S tím, že koloběh života končí smrtí se setkala u některých našich starých zvířátek, které věkem musely tento život opustit, stejně tak se s tím jen z hovorů setkala u jejich prababiček a pradědů, které si už vůbec nepamatuje nebo některé z nich ani nezažila.

Nedávno jsem byla na pohřbu, kde jsem musela vzít i svou dcerku. Bylo krásné vidět to dětské vidění této situace. V okamžiku, kdy jsme byly v kostele a všude vládlo ticho, se dcerka vyptávala, kdy už budeme moci promluvit a proč vlastně nemůžeme mluvit a jít se bavit s ostatními lidmi. Nejraději by chtěla všechny pozdravit, se všemi se seznámit a každého oslovit, jestli by si spolu něco nezahráli. V tomto je dcera velmi otevřená a vstřícná. Vlastně dá se říci, že se lidí nebojí, každého bere takového jaký je a ve všech vidí to dobré. Ne jako já. Já jsem se jako dítě vyhýbala všem cizím lidem, nikou jsem nevěřila a nedůvěřovala, s nikým jsem se nechtěla bavit, protože jsem se ho bála. Ale zpátky k pohřbu, kterého jsme se účastnili. S dcerkou jsem musela z kostela vyjít ven, protože být v klidu a chvíli něco nepovídat, to je pro ni fakticky velká výzva. Avšak i tak jsme mohly obřad pozorovat, neboť byly dveře kostela po celou dobu otevřené. Dcera začala kolem kostela sbírat sněženky, které prý dá "té zemřelé paní", protože prý každý má rád kytičky. Ano, děti jsou ovlivněny naší výchovou a tím, jací my rodiče jsme, avšak stejně se najdou chvíle, které vás v životech překvapí. 

Co tím vším chci ale povědět. Stále více začínám na vlastní oči vnímat a na vlastní kůži poznávat "nové děti". Děti, které se sem nyní rodí. Jsou jiné, než jsme byli my a naši předkové. Tyto děti jsou bezprostřední, tyto děti (jejich duše) si vybraly, že se tady narodí zrovna v tuto chvíli a v tuto dobu. V dobu, která nám může připadat šílená, náročná, neskutečná, divoká a taková, že nikdo z nás neví, co přinese zítřek. Ano, tyto duše se sem rozhodly narodit, aby pozvedly naše energie a naše přístupy k životu. Skrze malé děti můžeme vidět skutečnou božskost. Děti nenosí masky. Dětí se nesnaží někomu zavděčit a zalíbit (tedy do té doby, než je k tomu my rodiče přivedeme). Děti vyjadřují skutečnou božskost. Je jim jedno, co se stane zítra, co se stane za týden nebo za rok. Ony žijí přítomným okamžikem. Jediné, co je zajímá je tady a teď. Teprve s rozvojem myšlení začnou uvažovat nad tím, co bude někdy v budoucnu a jaké to může nést následky.

A tak zpátky k deja vu. To, co mou dceru poslední dny trápí je to, že staří lidé zemřou. Že odejdou z tohoto světa. To, že už nebudou. A tak se ve svém životě dostávám zpátky do svého dětství, kde to všechno začalo. 

A teď je jen otázka, jak 4 letému dítěti vysvětlit, že každý jednou (i když třeba za hodně dlouhou dobu) zemře, avšak smrtí nic nekončí a hlavně, že se není čeho obávat. I když toto je otázka, k jejíž zodpovězení si přizývám pomocníky, vím, že jen díky těmto otázkám dostáváme znamení, že tyto děti jsou připraveny probouzet postupně ostatní duše k jejich uvědomění.

A těchto vědomých dětí se sem na svět teď rodí nejvíc v celé naší historii. Je to potřeba. Naše planeta to potřebuje, my to potřebujeme. Zašli jsme v upřednostnění materiálního světa tak daleko, že jsme na svět duchovní zcela zapomněli.