Láska vs. strach

Tento článek vznikl na podnět jedné mé skvělé kamarádky, která by ráda pochopila svůj strach.

Co v našich životech nejvíce řešíme? Vztahy a práci. Je to tak? Práci, protože chceme dělat něco co nás baví, něco, co nás uživí a v čem se budeme moci třeba i realizovat. A proč tak často řešíme naše vztahy? Toto je celkem nekonečný příběh. Logicky bychom řekli, že po těch mnoho nesmírně dlouhých letech, co už svět existuje, snad je nějaký návod na to, jak žít šťastně, spokojeně, harmonicky a bez hádek. Ale jak všichni víme, žádný návod na to, jak být spokojený a šťastný ve vztahu není. 

Během života potkáváme lidi, kteří nás něčím přitahují, lidi, kteří v nás vyvolávají touhu a vášeň, také lidi, kterým bychom se raději vyhnuli a nejraději je nepoznali. Potkáváme rovněž lidi, s nimiž cítíme zvláštní pouto. Tady se už nemusí jednat jen o fyzickou přitažlivost, i když může být samozřejmě také přítomna, jsou to lidé se kterými si rozumíme dokonce můžeme mít pocit, že se známe snad celé věky.

Proč ale mnoho lidí po vztahu tak moc touží? Je to častokrát proto, protože jim samotným něco chybí. Chtějí být milováni, opečovávaní, obstarávaní, zajišťovaní a hýčkáni. A proč? Protože by to přece bylo krásné, ne? Ne. Opak je pravdou. Když toužíme po tom, aby nás někdo miloval a byl nám věrný, je to vše dáno tím, že sami sobě neumíme poskytnou lásku, kterou si tak zasloužíme a hlavně, kterou v sobě máme. Nedokážeme si pořádně vážit sami sebe, proto hledáme někoho, kdo si bude vážit nás. Nemáme se dostatečně rádi, proto hledáme někoho, kdo nás bude mít rád. Nevěříme sami sobě a své síle, proto si přitahujeme do života někoho, kdo nám bude ukazovat, jak moc jsme slabí, než konečně pochopíme, že se umíme sebrat a svou sílu v sobě objevit. Často slyším, že lidé milují tak moc, až to bolí. Bolí to proč? Protože daná osoba od nás odejde a my nezvládneme žít dál? Proč nezvládneme žít dál? No protože se sami nemáme dostatečně rádi na to, abychom žili spokojeně i sami se sebou.

Znám mnoho lidí, kteří říkají, že někoho tak moc milují, ale že se bojí, že ho ztratí nebo že je podvede. A proč myslíte, že v lidech existuje tento strach? Proto, protože se bojí samoty, bojí se zůstat v životech sami. A to proto, protože potřebují někoho, kdo jim DÁ lásku. Lásku, kterou sami k sobě nedokázali najít.

Je však těžké takto lidem říkat, "měj rád sám sebe, teprve pak můžeš být šťastný a spokojený ve vztahu". Ve vztahu, který je oproštěn od veškerého strachu. Mít rád sám sebe není egoistické, jak může někdo namítat. Naopak. Teprve když máme rádi sami sebe, můžeme mít rádi i ostatní. Teprve, když sami poznáme svoji hodnotu, poznají naši hodnotu i ostatní. Teprve, když se sami budeme milovat, budou nás ostatní milovat. 

Znám také lidi, kteří lásku dávají a dávají a očekávají, že se jim vrátí ve stejné míře zpět. Ale ona se nevrátí. Je v naprostém pořádku, když lásku dáváme, ale nemůžeme pak očekávat, že se nám vrátí zpátky. Teprve, když poznáme, že to, co děláme, máme dělat proto, protože chceme, ne proto, že očekáváme, že díky našemu konání nám bude něco na oplátku také poskytnuto zpět, pak jsme nalezli sami sebe - nalezli jsme svou hodnotu a lásku k sobě samému.

A když už jsme lásku v sobě samém nalezli, do života nám může nečekaně vstoupit člověk, u kterého poznáme jedno, lásku bezpodmínečnou. Takto to je na tomto světě zařízené. Teprve, když poznáme sami svoji hodnotu, teprve pak k nám nečekaně může přijít i člověk, kterého budeme milovat, aniž bychom po něm něco požadovali. Aniž bychom po něm chtěli, aby nás miloval, hýčkal, opečovával, zajišťoval, staral se a kdo ví co ještě. Tento člověk může přijít proto, protože my už nepotřebujeme hýčkání, milování a opečovávání. A teprve tady poznáme, co je to skutečná láska. Láska, která hřeje, která rozsvítí a která zkrátka je.  Bezpodmínečná láska.