KOLO-běh

Nikdy mě ani nenapadlo, že tohle prožiju, nenapadlo mě vůbec na to pomyslet a už vůbec mě nenapadlo na že na tento okamžik kdy pohlédnu. 

Setkala jsem se s okamžikem, který mě změnil. 

Setkala jsem se s okamžikem, kdy jsem skrze žaluzije pohlédla na západ slunce. Slunce, které tak nádherně zářilo a vydávalo své teplo a pomalu mizelo za obzorem.

Přesto, jsem v ten okamžik pocítila, že tato chvíle je zřejmě tou poslední, v níž toto slunce vidím. V tuto chvíli jsem si uvědomila, že i když zemřeme a nádheru slunce víckrát neuvidíme, samotné Slunce ráno opět vyjde, opět bude svítit zářit a vydávat teplo. Není nic, co by východ Slunce zastavilo. 

V tu chvíli si uvědomíme, že závan větru, který nás denně hladí po tváři, může být jednou pro nás tím posledním. Samotný závan větru však nikdy nepomine. Stejně tak po jaru vždy uvidíme znovuzrození všeho, co nám příroda poskytuje. Vše, co po dlouhou zimu spalo se začne probouzet opět k životu. Ani toto nikdo nikdy nezastaví. 

Uvědomnění si naší chvíle tady na zemi, uvědomění si toho, že to, že tady jsme, je pouze dočasná záležitost.... a v momentě kdy zemřeme, Slunce nevyhasne, planeta se nepřestane otáčet kolem své osy, vítr nepřestane vát, toto uvědomění si ve mne vyvolalo velkou pokoru k životu. K mému životu. 

Vím, že jsem dočasným obyvatelem této nádherné planety a tohoto mého krásného těla, které mi umožňuje skrze něj vnímat všechny požitky hmoty. Přesto vím, že smrt každého člověka je pouze přirozenou součástí koloběhu života. Koloběhu, který je nezastavitelný a rozhodně neovladatelný vnějšími silami.

V momentě, kdy se setkáme se smrtí, máme dvě možnosti. Buď s ní bojovat, nepřijímat ji, hodnotit ji jako zlo či jako něco, co nám chce jen ublížit, nebo naopak v ten moment uvidíme a pochopíme, jak výjimečným okamžikem náš zážitek a prožitek života na této planetě byl. Jak úžasné věci jsme zde mohli zakusit a vyzkoušet, kdybychom neměli jedno. Strach ze smrti.

Protože jednou takto pochopíme, že vše, co lidé z obavy na této planetě dělají, všechna ta manipulace, všechno to drancování přírody, všechen ten neklid v duši, všechno to podmiňování skrze finance, pramení z jednoho kořene. Ze strachu z naší smrti. Avšak jednou si uvědomíme, že smrt neobejdeme, neobelstíme a už vůbec se jí nevyhneme. Je to pouze jeden z dalších přirozených okamžiků v koloběhu života. 

Co po nás zbyde poté, co tento svět opustíme? Nějakou chvíli budou naši blízcí možná truchlit, ale za rok, za dva, za pět budou brát naši smrt jako přirozenou součást jejich života, která se zkrátka stala. Co naše prapraprapravnoučata. Ono možná stačí říct pouze pravnoučata. Myslíte si, že si nás budou pamatovat? Že budou vědět, co jsme prožívali, jaké emoce a pocity jsme u určitých chvílích měli? Nikoliv. Avšak jejich buňky v těle si tyto zápisy ponesou už napořád, nebo alespoň do té doby, než některý z nich  už bude mít rodové zátěže dost a rozhodne se s tím něco udělat.

A jaký je tedy náš význam v tomto životě? 

Abychom žili a užili si ten nejlepší život, který si jen dokážeme představit. Pokud se však neustále budeme stavět do pozic obětí, dokud ze sebe budeme dělat obětní beránky, vzdáváme se své osobní síly a stáváme se loutkami v životě, ve kterém nežijeme, ale přežíváme. 

A proto mnozí lidé, kteří se setkali tváří v tvář se smrtí  - procitli. Procitlo jejich vědomí a uvědomění si sebe a svého významu v tomto životě. Procitli a uvědomili si, že chvíle, kdy tady jsou je výjimečná a to ať se děje cokoliv. Je to chvíle, kdy mohou vychutnat všechny obrazy světa, je to chvíle uvědomění si, že i když je čas naší smrti daný, my jej neznáme. Může to být zítra, může to být za rok či deset let. 

A proto, dokud máme možnost tady být, máme tady ŽÍT!