Když prožiješ, pochopíš
Když prožiješ, pochopíš. Lidé se pořád a dokola ptají, proč se toto děje zrovna mně? Proč zrovna já? Proč já musím mít život plný překážek, nesnází a těžkých životních úkolů a lekcí? Stále nevíš proč? Když něco zažiješ, sebevětší nesnáz a těžkost, rosteš, učíš se. Učíme se a sílíme přes bolest. A hodně často se stává, že jsme postaveni před úkoly, které nevíme, jestli zvládneme a nevíme, jestli je vůbec máme šanci zvládnout.
Sama poznávám, že díky tomu, co jsem v životě zažila a stále zažívám, dokážu vidět věci v jejich skutečném rozměru. Když zažijeme bolest, teprve pak pochopíme, co skutečně cítí ostatní. Když zažiješ pocit zoufalství, depresí a těžkostí, teprve pak pochopíš, jak se cítí ostatní, kteří to samé právě prožívají.
Má cesta mě vedla a stále vede k jednomu. Vnímám, že lidé kolem mě dennodenně zažívají těžké, náročné a někdy pro ně tak nesnesitelné situace, že neví, jak je zvládnout. A jak tyto lidi nyní vnímám? Myslíš, že je lituji? Nikoliv. Mám s nimi soucit. A to je velký rozdíl. Když sami prožijeme nelehký život, dokážeme soucítit s ostatními a zároveň jim dokážeme poskytnout podporu a pocit útěchy. Útěchy v tom slova smyslu, že víme, že to, čím procházejí je nakonec jen posílí.
Zažila jsem mnoho náročných období. Nejprve jsem sama přestala chodit a uvědomila jsem si, jaké to skutečně je, když se nemůžeš pohnout a jsi závislý na druhých. Tady jsem si uvědomila neskutečné bohatství lidí, kteří se volně sami hýbat můžou. Začala jsem si nesmírně vážit své svobody a možnosti pohybu. Nedávno jsem zažila období, kdy má dcera přestala slyšet. V tu chvíli jsem si dávala do souvislostí mnoho věcí - proč jsem se v mládí učila znakovou řeč? Pochopila jsem, jaké to je náročné, když neslyšíš zvuky a hlasy. Začala jsem si nesmírně vážit každičkého tónu, hudby, zpěvu ptáků a zvuků přírody i všech věcí kolem. Začala jsem vnímat život v jeho pestrosti. Dcera je nyní v pořádku. Chci tím jen říci, že častokrát teprve po náročných a těžkých obdobích, které prožijeme si začneme vážit i úplně obyčejných věcí, které jsme do té doby brali jako samozřejmost. Teprve pak často pochopíme, které věci jsou v životě skutečně důležité a na kterých vůbec nezáleží. Také pochopíme, že věci, které jsme brali jako samozřejmost - třeba to, že se pohybujeme, že můžeme chodit, že slyšíme, nebo že můžeme vidět, je velkým darem, kterého bychom si měli vážit každičkou chvíli. A tak mě život učí stále a neustále, jak žít přítomným okamžikem. Nehledět na to, co bude zítra nebo za 10 let. Protože dnes jsem tu a chodím, zítra chodit nemusím. Stejně tak to můžu říci o čemkoliv jiném. Má dcera dnes slyší - je to úžasné, vážím si každé pohádky, kterou jí můžu přečíst a kterou vnímá a slyší, zítra může být vše jinak. A jak říkám. Takto je to se vším. Často si stěžujeme na náš život. Ale teprve když sami narazíme a některý z našich darů (který jsme do té doby brali jako samozřejmost) je nám odebrán, tak až pak pochopíme skutečnou hodnotu a význam života.
A proto říkám. Nikoho v jeho náročných a těžkých životních chvílích nelituji. Mám s ním však soucit. Vím, že vše, co se nám odehrává nás jen učí vážit si všeho, co jsme do té doby brali jako samozřejmost nebo jsme naopak neviděli jeho skutečnou hodnotu - ať už svou osobní nebo jednotlivých osob či věcí v našich životech.
Děkuji za všechny náročné lekce, kterými jsem si musela projít, protože jen díky nim teď dokážu pochopit ostatní v jejich těžkostech, které prožívají a zároveň jim dokážu dát podporu v tom, že už vím, že to, co se v jejich životech odehrává má mnohem vyšší účel, než jsou schopni sami v daném okamžiku vidět a vědět. Děkuji.