Když nemůžeš vstát, aneb když jsem přestala chodit

Bolesti v našich životech se objevují z jednoho prostého důvodu. Aby nám ukázaly, že směr, kterým se vydáváme není správný. Někoho trápí silné bolesti zad - ty častokrát značí, že toho na sobě máme naloženo více, než můžeme unést, mě přišly do života bolesti mých nohou. Nikdy předtím mě nic ve spojitosti s mýma nohama netrápilo. Až do jednoho konkrétního období v mém životě. Nacházela jsem se v situaci, kde jsem neviděla žádné východisko. Neviděla jsem a hlavně jsem nevěděla, jak ze vztahu, kde jsem totálně zoufalá, ven. Už několikrát jsem si říkala, že takhle přece ne, že takhle žít nechci a že jestli takhle budu muset žít dál, tak to pro mě špatně skončí. Nebylo mi dobře. Období, které jsem prožívala, bylo tak silné a intenzivní na mé pocity, že se to dá těžko popsat slovy.

A zase jsem se nacházela v situaci, kdy jsem na své životní lekce a nalezení řešení byla sama. Bylo to pro mne nesmírně těžké. Okolí říkalo - koukej, máš vše, co snad můžeš chtít. Já však věděla, že přes materiálno, které mě obklopuje, jsem strašně nešťastná. Snažila jsem se ve vztahu setrvávat, protože jsem zkrátka nenašla někoho, kdo by mě podpořil  v tom, co bych nejvíce chtěla - odejít. Všichni mi říkali, vydrž, snaž se - už kvůli dítěti; co budeš dělat, až odejdeš? Zvládneš se o sebe s dítětem postarat? Zvládneš Vás zajistit? A hlavně, proč vlastně vůbec nad něčím takovým přemýšlíš, když partner kterého máš není žádný násilník a závislák, navíc tě dokáže s dcerou zajistit. 

Má duše však řvala, řvala čím dál hlasitěji a já ji stále ignorovala. Ignorovala jsem ji hlavně proto, protože jsem nechtěla poslechnout sama sebe. Chtěla jsem ze svého okolí mít nějakou podporu pro to, co chci udělat. Podpora však nepřicházela. A já nebyla natolik silná, abych ze vztahu dokázala odejít. Avšak když už nechcete poslouchat váš nejvyšší hlas, musí dojít k zásahu fyzickému. Mnoho nemocí které lidí mají a mnoho nehod, které vzniknou se objevují právě z jediného prostého důvodu. Mají nám všem ukázat, že tudy ne. Mají nám ukázat, že děláme něco špatně. Špatně proti sobě samotnému.

A tak i mé tělo muselo zasáhnout. Vnitřně jsem byla rozdrcená snad na 1000 kousků, ale silou vůle jsem se snažila udržet v celku. Jediná šance jak mi už konečně ukázat, abych změnila směr a šla jinudy přišla nenadále. Jednou v noci jsem cítila šílenou bolest nohou. Tak šílenou, že se to nedalo vydržet. Po probděné noci přišlo ráno a já se nemohla postavit na nohy.

A nejen postavit na nohy. Já jsem vůbec necítila svou spodní část těla. Vůbec nic. Už žádná bolest, jen nic necítění. Přestala jsem chodit. Vedle mě v postýlce spala má  půlroční dcera, která potřebovala, abych k ní vstala a postarala se o ni. Nešlo to. Nemohla jsem. Nemohla jsem se zkrátka vůbec pohnout. To nejhorší, mi bylo ukázáno. Totální nemohoucnost a nemožnost se postarat o svou dceru.

Bylo to strašné, děsivé a neskutečně neuvěřitelné. Tato rána, která mi byla udělena mě měla zasáhnou na tom nejcitlivějším místě. Na místě srdce. Tj. nemoci se postarat o osobu mi nejbližší, o osůbku na mě odkázanou - o  mou krásnou dceru.

Situace se vyvíjela tak, že mě sanitka odvezla do nemocnice, kde jsem několik dnů setrvala. Paradoxně mi bylo v nemocnici nejlíp. Jen jsem ležela, nikdo u mne nebyl, protože jsem byla navíc v nemocnici vzdálené na stovky kilometrů od mé rodiny a přesto jsem se cítila tak, že teď mám konečně klid. Nechtěla jsem ani nikoho vidět, chtěla jsem jen odpočívat, čerpat energii a rozhodně nemyslet na to, co bude zítra. Většinu doby jsem tam také prospala. 

Nejrůznější lékaři nemohli přijít na to, co se mnou je. Podstoupila jsem různé testy - a nic. Zkrátka fyziologická příčina nezjištěna. 

Já věděla, co se se mnou však děje. Věděla jsem, že mé tělo muselo zasáhnout, když jsem sama nesebrala dost odvahy k odchodu od partnera. Mé tělo mi muselo ukázat, jaké to je skutečně nemoci nikam odejít. Mé tělo mi jedině tímto způsobem mohlo dát ještě najevo, že když svůj krok k odchodu neudělám, skončím jako mrzák - a ne jen třeba fyzický - ale hlavně psychický. Bylo nutné mě probudit a bylo nutné mi ukázat, že nejsem tak slabá, jak jsem si myslela. Že nejsem slabá na odchod od partnera. Že síla, která ve mě je, byla jen pořádně hluboko schovaná - ale stále tam byla. Se změnou svého života, tedy s uděláním toho velkého kroku, jsem byla "vysvobozena". Sebrala jsem zkrátka veškerou odvahu, sílu a ještě jednou odvahu a od partnera odešla. 

To, jak se ulevilo mé duši snad museli slyšet všichni na stovky kilometrů daleko. Ten balvan, který mi z mého srdce spadl, byl nepředstavitelný.

A po bolesti nohou? Ani stopa. Nikdy více. Od té doby si vůbec nepamatuji, jestli mě ještě někdy mé nohy bolely. Teda spíše můžu s jistotou říci, že NE.

A tak nám všem jen chci ukázat, že přes všechno, co se v našich životech odehrává, máme v sobě více síly, než si dokážeme představit. A nemoci a bolesti projevující se na našich tělech, jsou jen poslední záchranou brzdou k tomu, než sami sebe zničíme nesprávnou cestou, z níž máme strach sejít.