Každý se může ztratit, avšak na cestu domů se dá vždy vrátit

Děje se toho poslední dobou hodně. Vše kolem nás se mění a vyvíjí. Já sama procházím mnoha změnami. Cesta, kterou jsem vnímala jako tu správnou, se změnila. Zahla jsem jiným směrem, pro mě nezbytným. Nezbytným v tom slova smyslu, že jsem sama poznala, že cestou, kterou jsem šla, jít dál nemůžu, i když třeba vím, že je to cesta, která se mi líbí. Zahla jsem a vybrala jsem si cestu, která se může jevit jako cesta zpět. Avšak důležité je, že vím, že cestou zpět není. 

Jsem na cestě, o níž vůbec netuším, kam mě zavede. A proč? Hlavně letošní rok jsem zrovna neustále doslova hnána a "nucena" učit se skutečně žít přítomným okamžikem. Ze dne na den se mi zbortí plány a musím jít jinudy. Ze dne na den mi do mé cesty přijde překážka a musím vymyslet, jak ji zdolat. Někdy cítím únavu, velkou únavu z toho všeho. Někdy se mi chce hodně brečet, neboť vůbec netuším, jestli směr, kterým jdu někam vede. Avšak v ten okamžik, abych právě neupadla do zoufalství z toho, že to co dělám vede někam úplně jinam než chci, jsem opět tlačena žít tady a teď. Tedy přítomným okamžikem. A takto to má teď mnoho z nás.

V prvé řadě bych tady opět chtěla moc poděkovat všem, kteří přišli na mé povídání, tentokrát na téma "Dary naší duše". Krásně jsme si popovídali o duchovním světě a zjistili jsme, že v tom nejsme vůbec sami, a že nás "duchovně probuzených" lidí je mnoho. Jen se někdy někdo bojí ukázat svoji skutečnou tvář, pod strachem z toho, že bude hodnocen a posuzován. Ale jak jsme si i na našem povídání řekli - nemůžeme čekat na to, až něco budeme umět, nebo až se bude zdát, že jsme na něco připraveni, důležité je skočit do toho, co bychom chtěli dělat hned teď. 

Na svou přednášku jsem přinesla ukázat i své obrazy. Popsala jsem také, že jsem byla člověkem, který vůbec, ale vůbec nekreslil rád, protože mě jako dítě ve  škole hodnotili za to, co je hezké a co není, protože mi ve škole říkali, jak lépe tu kterou věc nakreslit, prostě po celý svůj život jsem malování brala jako něco, co rozhodně není pro mě. Avšak má cesta mě jednou zase dovedla do bodu, kdy jsem pocítila velkou chuť malovat. Bylo to však už v době, kdy mi už bylo zcela jedno, co si kdo o mě myslí. Kdy jsem si zkrátka přestala lámat hlavu nad tím, jestli bych měla dělat tohle nebo tohle, jestli jsem na tu onu konkrétní záležitost dost dobrá a připravená. Zkrátka jsem začala. Dnes mě malování velmi baví, uklidňuje a naplňuje. Ano, vůbec nevím, co dělám:-)...Neznám žádné speciální  techniky, nevím, jak nakládat s barvami, jen popadnu štětec a barvu, na kterou mám chuť a začnu malovat. Proč o tom teď povídám. I na mé přednášce jsem poznala ty z vás, kteří mi posléze sdělili, že by taky chtěli dělat to samé co já, předstoupit před lidi a začít vyprávět svůj příběh a povídat o tom, jak oni vnímají život a naše role v nich. Avšak že se ještě stále necítíte dostatečně připraveni, že nevíte, co by si kdo o vás řekl a zkrátka, že na to asi nemáte odvahu. Povím vám jedno. S tím, co chcete dělat, musíte zkrátka začít. Musíte do toho skočit a učit se budete až cestou. Kdybyste viděli mě, jaký jsem měla před svou první přednáškou velký strach a obavy z toho, co to vlastně dělám, co mě to vlastně napadlo a co tam vlastně budu povídat? Bylo mi z toho špatně, hodně špatně. Avšak jakmile došlo na přednášku, strach opadl. Věděla jsem totiž, že nemám co ztratit. Hrdost? nikoliv. Když už v životě uděláte určité věci a kroky a okolí si o vás myslí své, přestane vám příště zcela záležet na tom, kdo si co o vás myslí, protože zjistíte, že ostatní lidé za vás váš život nežijí, že nezažívají pocity a emoce, jako zažíváte vy, že necítí to, co vy, proto nikdy nemůžou být vámi a nemůžou vás ani hodnotit a posuzovat. A v tu chvíli vám zcela přestane záležet, co si kdo o vás myslí a seberete svou sílu a dáte ji do toho, co vy sami cítíte, jako to nejlepší pro vás. 

Na našich cestách se setkáváme s lidmi, kteří nám říkají, kudy bychom měli jít a kudy ne. Dávají nám rady. Avšak rozhodnutí, zda je budeme poslouchat a dáme na jejich rady nebo zda poslechneme sami sebe, své pocity a intuici, to je jen na nás.

Já si vybrala cestu, kterou mě vedou mé pocity a intuice. Poslouchám svůj vnitřní hlas, protože už vím, že jen na něm záleží. Nikoliv na tom, co vám kdo poradí, případně co si kdo myslí, že je pro vás to nejlepší. 

A tak jděme cestou, kterou vnímáme, jako tu správou právě pro nás. A když nevíme kam vede? Vůbec nevadí, ona taky někam vede. Nakonec všechny naše cesty vedou domů, je jen na nás, jak dlouhá bude, jak klikatá bude a jak si ji užijeme.