Jen změna nás může posunout dál

Stává se nám, že lpíme na věcech, které nám už dávno neslouží. A proč vlastně? Protože život, který určitou dobu žijeme se stal jistým. Častokrát se tak bojíme vykročit jiným směrem, protože nevíme, kam by naše cesta mohla vést a zároveň nás až dovést. Nevíme, jestli se nespálíme, když vykročíme na námi dosud nepoznanou cestu, nevíme, zda nezabloudíme a nebudeme muset vše, co jsme dosud měli, hledat znovu a znovu. 

Strach je ten, kdo nás častokrát nutí setrvávat u starého. U starých návyků, zvyklostí, vztahů, prací, lidí. Strach je největší nepřítel našeho osobního posunu. I já se častokrát bála. A ne jen málo. Bála jsem se hodně. Přímo obrovský strach mě doslova pohlcoval. Bála jsem se ve svém životě provést změny, neboť jsem neviděla, co by následovalo. Neviděla jsem, kam mě ona jiná cesta může až dovést. Někdy proto musíme dojít do takových stádií, kdy jakákoliv změna pro nás bude lepší, než setrvat u starého. Někdy musíme totálně narazit na dno, abychom si už konečně uvědomili, že takhle tedy ne, že takhle nechceme už napořád skončit a dopadnout.

Ale nemusíme přece všichni dojít až napokraj svých sil, abychom si uvědomili, že držení se starého nám znemožňuje žít náš život naplno, přesně tak, jak bychom chtěli. Že staré vzorce chování, lidé, s nimiž setrváváme, práce, které nás nenaplňují, zkrátka, že to všechno přece nemusíme jen přežívat nebo už jen nějak dožít. Můžeme sebrat odvahu a vydat se na úplně novou cestu. Cestu dosud neprobádanou, cestu neznámou. Cestu, o níž nic nevíme, cestu, která někam vede, ale nevíme, jestli směr, který jsme si vybrali nás opět nepřivede do propasti.

Někdy je jen podstatné začít věřit svému srdci a nenechat znepokojivé myšlenky (ego), aby náš život ovládaly. Někdy je potřeba se rozhodnout, čemu dáme přednost. Rozumu, nebo citu? Pocitu štěstí, nebo pocitu jistoty?

Co je však jisté a čemu snad dají všichni zapravdu je to, že žádný velký pokrok v jakémkoliv směru by se na tomto světě neudál jen tak. Neudál by se ze stagnace, neudál by se, kdybychom nebyli odvážní a nevykročili ze své pohodlné zóny. Všechny pokroky přicházejí tehdy, když se nebojíme udělat první krok. Když vystoupíme novým směrem. Veškeré další kroky budou vždy následovat. A je to skutečně v tomto životě zařízeno tak, že když už sebereme veškerou odvahu ke svým činům, vesmír nám přijde na pomoc. Další kroky, které budou následovat jsou podporující a pomáhající. Avšak na nás je, udělat právě ten první krok. Ten za nás nikdy ani vesmír neudělá. 

Já jsem sama v životě byla dotlačena do situací, kdy jsem nechtěla udělat krok jiným směrem, a tudíž muselo dojít k hlubokému propadu na dno. Teprve dno mě dokázalo probudit a otevřít oči k tomu, abych si řekla, že tohle přece ne, že tahle cesta už skutečně nikam nevede. Maximálně ke smrti. Ať už duševní nebo pro značné fyzické vyčerpání i k té tělesné.

V mém životě jsem tak vždy v určitém životním období "nucena" provést změny a vykročit jiným směrem. Ať už v oblasti vztahů nebo v současné době i v oblasti práce. Můj směr se zcela mění a přestože první krok ke změně svého života není nikdy nijak jednoduchý, pak jen tehdy, když jej uděláte, můžete zjistit stejně jako já, že to bylo to nejlepší rozhodnutí, které jste kdy mohli učinit. Navíc si možná později ještě poklepete na hlavu a řeknete si - "že jsem to už neudělal/a dřív" :-).

Přeji nám všem hodně odvahy k novým životním cestám, které nám můžou změnit celý náš život k lepšímu. Stačí, abychom byli odvážní :-)