Jak to všechno začalo
Bylo nebylo a jednoho krásného dne se narodil človíček. Jak už to tak bývá byl čistý, krásný, laskavý, s otevřeným srdcem. Byl zcela nezatížený okolním světem, myšlenkami o tom, co je správné a co ne. Viděl všechny bytosti jako laskavé a milující. Když viděl někoho jakkoliv tančit, zpívat, tvořit, bylo to nádherné. Řekl si, ano, takhle se žije život. Ani by ho nenapadlo, že jednou tento pocit ztratí.
Léta ubíhala a človíček začal pozorovat okolí. Začal si všímat, že mu někdo říká, co se sluší a patří a co ne. Ano, okolní svět začal človíčka připravovat na nebezpečí, které by mohlo hrozit, na to, že přece nemůže důvěřovat všem, protože svět není tak úžasný, jak se může zdát, na to, že dělat určité věci je vhodné a naopak nevhodné v tu kterou chvíli atd. A protože človíček, který se sem narodil a měl bezmeznou důvěru ke své rodině, jako první se začal učit právě od ní. Protože ti, které v prvních letech svého života považoval za bohy, se přece nemůžou mýlit. A tak od nich začal přebírat vzorce chování, přístupy k jednotlivým problémům, pohledy na svět a aniž by si to uvědomoval, tyto veškeré skutečnosti začaly formulovat jeho osobnost.
Človíček však začal dospívat. Dospíval a rozhodl se, že se mu už nelíbí, jak se jeho nejbližší chovají a jaké názory zastávají. Začal proto rebelovat :-)....Ano, bylo to nezbytné, aby se vymanil z kolejí, v nichž již pokračovat nechtěl. Na své cestě životem tak pokračoval dál s tím, že věřil, že on určitě nikdy nebude jako jeho rodiče, jiní příbuzní či učitelé a další lidé. Nelíbilo se mu vůbec jak tito lidé přistupují k životu. Léta opět běžela a najednou (aniž by si to nejprve človíček uvědomoval) začal tvořit svůj vlastní život, který se ale postupem času začal velmi podobat životu jeho rodiny v níž se narodil. Ať se již jednalo o vztahy, způsoby myšlení, způsoby chování či způsoby vnímání určitých společenských konvencí, začaly se tyto velmi podobat jeho rodině.
Pak jakoby si najednou uvědomil, že vše, co se kolem něj odehrává má svůj význam. Probudil se "ze spánku" a začal se zajímat o to, proč se věcí dějí tak, jak se dějí, proč se rodové vzorce tak často opakují a co je hlavní, jak vše napravit, aby nemuselo docházet k dalšímu rodovému zatížení.
Jednoho dne na to přišel. Zjistil, že to, jak vnímá svět kolem něj, je jen odrazem jeho mysli, odrazem toho, jak myslí. Když si dopředu říkal, že určitou záležitost rozhodně nezvládne protože prostě toho není schopen, ano, stalo se tak - záležitost nezvládnul. Když si o sobě říkal, že není dost dobrý na to, aby např. uskutečnil určitou činnost, ano, stalo se tak. A tyto všechny okolnosti mu nikdy nedovolily splnit si své nejskrytější sny, protože prostě nevěřil, že je to možné. Naopak věřil, že ostatní tomu rozumí líp a dokáží to líp. Rovněž zjistil, že způsob jeho myšlení byl z velké části převzat právě z jeho rodiny, neboť právě ta mu jako dítěti začala vštěpovat co se jak má.
Bylo velmi těžké, aby si človíček připustil, že i on zvládne mnohé a že na cokoliv pomyslí, se projektuje do jeho života. Avšak čas běžel a nakonec pochopil. Pochopil, že vše je možné, stačí jen objevit v sobě opět ono dítě. Dítě, které vnímá svět, jako místo plné krásy, radosti a pohody. Místo, kde není zlých lidí, jen lidí, kteří si díky pohledům na svět, jež jim byly vštěpovány, přestali věřit, a tak začali páchat skutky, na něž by jako děti ani nepomyslely. Človíček si vzpomněl, že když se narodil, nikterak ho nezatěžovaly úvahy o tom, kdo si co myslí, úvahy o tom co bylo včera a co bude zítra, neboť žil tady a teď.
A to byl opět jeho první krok (pěkný oxymóron, že). Krok, který jej měl přivést zpět k pochopení toho, proč se určité věci v životě dějí. A o tom dále zase příště.