Duchovní příčina nemocí, úrazů a nehod
Nemoc, neboli Ne Moc. Nemít moc nad sebou samým. Každý z nás byl ve svém životě určitě někdy nemocný, utrpěl zranění nebo nehodu. Buď jako dítě, v dospívání, dospělosti nebo zkrátka pravidelně po celý život. Nemoci nás v našich životech provází, stejně jako úrazy a nehody. Avšak to, že do našeho života vstoupí, není jen tak. Naše nemoci bývají poslední záchranou brzdou k tomu, abychom si uvědomili, že děláme něco sami proti sobě, děláme něco proti své duši.
Já sama trpím na ekzémy. Ekzémy vyjadřují náš vnitřní zápas toho, co prožíváme a toho, po čem skutečně toužíme. Já sama mívám poslední dobou ekzémy především na svých rukách. Jde o to, že se držím něčeho, co mi dávno neslouží a vnitřně vím, že chci něco jiného, ale opustit staré je těžké. A ještě těžší je někdy sám sebe pochopit a sám pohlédnout na to, co skutečně chceme, když naše mysl vytváří všechny možné obrany. Zkrátka hlava říká něco, a srdce něco jiného - pak vzniká tento zápas, který končí - v mém případě vnitřním rozporem - ekzémem.
Je asi jasné, že stres tomu všemu akorát přidá. Stres je právě spouštěčem fyzických projevů na našich tělech. Když jsme ve stresu - máme obavy z toho, co chceme a z toho, jestli to vůbec můžeme chtít, stresová hladina se nám zvedá a tím sílí i naše nemoci.
Také nemoci úplně malých dětí mají často příčinu ve vnitřním stavu rodičů. Má dcerka je toho zářným příkladem. Když jsem před přibližně dvěma lety měla pocit, že to, co se mi odehrává v mém životě snad nemůžu strávit a nestrávím, u dcery se vyskytla salmonelóza.
Tyto stavy, které ve svých životech prožíváme nám mají jen naznačit, že to, co prožíváme máme pustit a hlavně nic do sebe neukládat. Jednoduše se to poví, ale hůř se to dělá. Časté "skousnutí" stavů, které se nám nelíbí, doslova polykáme dovnitř sebe sama a z tohoto pak vznikají nemoci nejvážnější.
Také úrazy a nehody se nedějí zcela vůbec náhodou. Neboli nehoda není náhoda. To, že se nám v životě přihodí, znamená, že ji potřebujeme. Potřebujeme ji k tomu, aby nám rychle pověděla, co je špatně. Ano, takto s námi duchovní svět komunikuje. Když se jej snažíme neposlouchat, přijde rychlý zásah, který nás má probudit. Rychle příchozí nehoda znamená nutnost se zastavit, přestat dělat to, co obvykle, nechat vše být a začít se zabývat tím, co je skutečně podstatné. Nehoda je rychlá pomoc a proto hledejme, kde jsme se ve svých životech zablokovali a co ve svých životech nechceme přijmout. Nehoda je zkrátka něco jako rychlá operace.
Když se například držíte neustále něčeho starého a nechcete přijmou něco nové, nechcete uchopit nějakou novou situaci či nový směr, tak si zkrátka zpřerážíte své obě ruce. Taky si je zpřerážíte proto, protože ve svém životě nechcete přijmou pomoc někoho jiného a neustále si myslíte, že si se vším poradíte sami. Tak zkrátka úraz rukou vás má nasměrovat tam, kde uvidíte, že jste odkázaní na ostatní, protože bez nich se třeba ani nepřevlečete, nenajíte, neumyjete, atd.
Já sama si díky svým zkušenostem v životě myslela, že se musím o sebe postarat a všechno si být schopna zařídit sama. Život mi často ukazuje, že to tak není a tím, co se mi stává mě učí pokoře a víře, že na nic nemusím být sama. Že není hrdinství dokazovat si, že všechno zvládnu sama. Ale pravda je, že i když si třeba tyto skutečnosti uvědomíte, aplikovat je v reálném životě není jen tak jednoduché.
Vše, co se nám děje se děje z určitého záměru. Děkuji Bohu za to. Děkuji, že to, co se nám odehrává nám má ukázat, že tudy ne. A dokonce i přestože chci někdy pochopit, proč mé ekzémy stále trvají, že už nevím, co jiného dělat, tak přijdou další a další životní příklady toho, na čem si můžeme uvědomit to, co co skutečně děláme pořád sami proti sobě.