Dary naší duše

O tom, co je to duše a jaký je její původ, jsme si pověděli v předchozím článku. Nyní je čas podívat se na dary, které každá duše dostala.

Každá duše ještě předtím, než přijde na tento svět, dostane do vínku dary. Dary, které ji mají napomoci navrátit se k sobě samému. Dary, které jí mají pomoci si uvědomit to, kým je a odkud pochází.

Když se řeknou Dary duše, mnoho lidí v tom hledá nějaké neskutečně výjimečné a na první pohled úžasné věci. Málokdo si uvědomí, že dary, které každá duše má, jsou mnohdy "úplně obyčejným věcmi" - nebo na ně, alespoň my lidé jako na obyčejné pohlížíme. 

Dary duše = jsou naším potenciálem. Dary jsou naším posláním. 

Jako malé děti využíváme dary naší duše neustále. Avšak postupným se učením na dary zapomínáme.

Něčím darem je milovat a mít rád, něčím darem je být milý, chápající, něčím darem je být odpouštějící, něčím darem je umět se radovat z maličkostí, něčím darem je povzbuzovat ostatní, něčím darem je být přemýšlivý, atd. Takto bychom mohli pokračovat do nekonečna. Každý z nás má dar a ne jeden, darů máme více. A díky těmto darům jsme schopni se navrátit sami k sobě a rozpomenout se na to, kým jsme. 

Avšak jak jsem zmínila, jako děti tyto dary používáme neustále. Při hře dokážeme např. někomu jednoduše odpustit, avšak postupně, jak jsme životem učení, jsou nám vštěpovány  vzorce, které se zapíší do nás, jako stopy, které nejde jen tak vymazat. V životě nás naučí, co je vhodné, co je dobré a jak by věci měly být a že ty které věci jsou "zavrženihodné" a neměly by se nikdy dělat. A tak postupně na svůj dar zcela zapomeneme, protože uvidíme, že odpouštět "zavrženihodné" věci není asi nejvhodnější a nejlepší. To, že odpouštět bylo pro nás v dětství zcela přirozené, pod tíhou naučených vzorců chování a myšlení, zapomeneme. A tak i v životě musíme naše Dary opět a znovu postupně objevovat. 

K tomu, abychom dokázali objevit naše Dary nám slouží i činnosti, které děláme rádi. Představte si činnost, která vám dělá radost a která vás skutečně dělá vámi. Někdo třeba rád maluje, protože při této činnost zcela dokáže zapomenout na povinnosti, které jej tíží. Někdo rád tancuje, protože se tancem dokáže uvolnit a krásně napojit sám na sebe, někdo rád zpívá, jiný sportuje, někdo rád skládá básně, píše, povídá si s ostatními, jde se projít do přírody, poslouchá krásnou hudbu, atd. Prostředků, jak se spojit sám se sebou a postupně v sobě objevit naše dary je mnoho. A každý z nás to má jinak.

Já se třeba moc ráda procházím v přírodě - žádné vysokohorské turistiky či výkonnostní výšlapy. Já jen jdu a vnímám okolí kolem mě. Ještě raději se procházím na místech, kde nejsou žádní lidé - je mi dobře, když můžu být sama se sebou, napojit se sama na sebe, zcela zapomenout na energie lidí z mého okolí. A to, jak to mám teď, jsem měla už v dětství. Jako dítě tam, kde mě posadili, mě i našli. Nebyla jsem žádný "aktivista" :-), byla jsem spíš pozorovatel, a jedinec, který vnímá okolí, kolem sebe. Bylo mi tak dobře, ale postupně jsem i já začala poznávat ostatní děti, ostatní lidi, kteří se chovali jinak než já, byli aktivnější, pouštěli se do různých činností, byli neustále v pohybu. A tak jsem si začala připadat "divná", a to protože jsem byla jiná. Pod tímto poznáním jsem chtěla být jiná něž jsem do té doby byla, chtěla jsem být stejná, jako děti v mém okolí. Nechtěla jsem se lišit a začala doba, kdy jsem se snažila být někým, kým jsem nebyla. Snažila jsem se zapadnout.

Teprve v dospělosti po mnoha a mnoha prožitých lekcích mi došlo, že to, že jsem chtěla být stejná jako ostatní, bylo způsobeno jen zapomenutím na to, kým jsem. Postupně jsem zase v sobě začala objevovat své dary, kterými mimo jiné je právě umět vyslechnout ostatní (což pramení také z toho, že ráda pozoruju ostatní a prostřednicTvím své intuice, kterou už hodně ráda poslouchám, vycítím, co kdo jak vnímá, co kdo jak prožívá, případně čeho se bojí. Jak jsem sama poznala, tento dar jsem měla plně rozvinutý v dětství, kdy jsem strašně ráda poslouchala a vnímala okolí. Byla jsem pozorovatel, který si v sobě veškeré vjemy vyhodnocoval a navnímával. Naštěstí jsem v dospělosti opět pochopila, že každý jsme výjimečný. Jde jen o to, nechtít být jiným, než ve skutečnosti jsem. Jde o to, začít vnímat sám sebe, jako jedinečnou bytost, která je výjimečná právě třeba v těch úplně "obyčejných" věcech.

A až v sobě objevíme naše Dary, dokážeme je postupně rozvíjet a využívat je pro dobro nejen své, ale i ostatních. Dary jsou našim životním potenciálem, je jen na nás, jestli je budeme chtít nalézt a díky nim objevit i SVÉ POSLÁNÍ NA TÉTO ZEMI.