Co tě nezabije, to tě posílí

Co tě nezabije, to tě posílí. Toto je mé motto, které vystihuje všechno. Dostáváme se do situací, kdy si myslíme, že dál nemůžeme, že snad padneme. Dostáváme se do situací, které zažít prostě nechceme. Dochází nám síla, jsme vyčerpaní, nevíme, jak dál, abychom došli tam, kam chceme. Chceme se vzdát. Avšak víme, že vzdáme-li se teď, sami vůči sobě jsme prohráli. Nemusíme mít ani žádného skutečného soupeře, abychom věděli, že zvítězit nad sebou samým zkrátka chceme. 

Někdy až ve chvílích, kdy se dostaneme na samotné dno, ale doslova úplné dno nám dojde, že stále žijeme, že jsme ještě tady, že zkrátka ještě existujeme. A teprve pak nám může dojít, že to všechno, co nás dostalo až na samotné dno nás mělo jen udělat silnějšími. A až k samotnému dnu jsme museli klesat právě a jen proto, abychom konečně procitli a pochopili, že odteď už můžeme jen stoupat nahoru. Že klesat hlouběji už nejde. Teprve tohle častokrát lidi probudí a "rozsvítí" se jim v té oblasti, v níž zrovna rozsvítit potřebují. Například pochopí, že už nebudou snášet tlaky okolí a seberou se a projeví svou sílu, odvahu, lásku.

Někdy si sama říkám, kam až člověk musí zajít proto, aby uviděl svou vlastní sílu, odvahu a sebelásku. Jak hluboce musí klesnout, aby mu došlo, že když tohle přežil, může už jen růst a stoupat. Často se mi stává, že se mi i zcela neznámí lidé po nějaké chvíli svěří se svými životními příběhy, které jsou dost těžké a náročné, jsou zkrátka hodně osobní. Vypráví o jejich nelehkých životních obdobích a lekcích. A já jen poslouchám. Jsem ráda, že se nebojí otevřít a navíc mám pak vždy pocit, že když svůj příběh vypoví nahlas, cítí se mnohem líp. Jsem za to vděčná. A co jsem zjistila, že nás všechny spojuje? Spojují nás životní lekce, které nejsou vůbec jednoduché a kterými si musí každý z nás projít. Lekce, které mají dokázat naši odvahu, sílu nebo pochopení, trpělivost, lásku a porozumění. Vidím, že i lidé, o kterých byste třeba nikdy neřekli, že můžou mít starosti, že můžou prožívat těžkosti, trable, životní zklamání, tyto prožitky skutečně zažívají. Každý máme svůj příběh, jen ne každý se o něj z "pochopitelných" důvodů dělí. Avšak co už vím jistě je to, že když najdete třeba jen jednu osobu, u které cítíte zcela bezpečné se jí svěřit s tím, co vás trápí, pak se Vám může strašně moc ulevit. Už to, že vypovíte svůj příběh nahlas, je prvním krokem k tomu, jak můžete svůj vnitřní nepokoj porazit. To, že dokážete skutečně nahlas mluvit o věcech, které vám ublížily, ubližují či přímo doslova děsí a ničí, je zcela úžasné. Úžasné v tom slova smyslu, že se už nebojíte. Nebojíte se toho, co si kdo o vás pomyslí, co si kdo bude o vás šeptat a povídat. Nebojíte se toho, jak Vás někdo bude hodnotit. Začne Vám to být zcela jedno. Protože váš život je přece jen váš. To jaký ho máte je taky jen a jen na vás. Nikdo ho za vás neudělá lepším nebo horším. Jen vy sami si ho vytvoříte přesně takovým, jakým ho chcete mít. Jestli se stále koukáte na to, co si kdo o vás myslí a jak by se věci měly dělat, pak je před vámi ještě skutečně dlouhá cesta, na níž musíte dojít k vlastní sebehodnotě a úctě k sobě samému.

Chtěla bych Vám hlavně sdělit, že cokoliv Vás v životě sráží na kolena, vás má nakonec jen udělat silnějšími, schopnějšími, zdatnějšími a hlavně věřícími sami sobě. Nikdo jiný než vy vám váš život nevytvoří a ani žít za Vás nebude. To, jestli se budete koukat na to, jak by věci měly být, protože zkrátka žijete v nějakých představách o tom, co by se mělo a co ne, je jen vaše věc, ale ztrácíte pak sami sebe. Ztrácíte se, protože chcete jen to, co si myslíte, že je nejvhodnější pro vaše okolí. A jsme zase u toho. Zapomínáte pak sami na sebe a pod rouškou toho, že "měla bych tohle a nebo tohle" se vzdalujete sami sobě a proč? Jen proto, aby s vámi bylo spokojeno okolí. Nikoliv vy samotní. A věřte mi, okolí může být zcela jedno jací jste, co děláte a jak se chováte. Mají také své životy, které rozhodně nejsou tak ideální, jak se může třeba navenek zdát. 

A jak jsem řekla, každý něco prožívá, zažívá a vnitřně si v sobě nese. Jen ne už každý se se svými vnitřními stavy svěřuje. A proto, i když si o ostatních myslíme, že nás budou hodnotit za to, co my ve svém životě děláme, uvědomme si, že nikdy nevíme, co si v sobě nesou oni sami. A proto nehodnoťme ale rovněž se nebojme hodnocení.