Co je pro nás v životě připraveno, si sami neurčíme...i když můžeme sebevíc chtít

Každý z nás si určitě v nějaký okamžik svého života taky plánoval, jak bude tento jeho život vypadat dál. Určíme si, že vystudujeme, začneme pracovat, oženíme se či vdáme, budeme mít děti. Plánujeme si jednotlivé okamžiky našeho života v domnění, že tak je to pro nás nejlepší, že takto budeme spokojeni.

Avšak jak taky snad každý z nás poznal, naplánovat si zcela život se rozhodně nedá. Přijdou osudové okamžiky, které nám naše plány zhatí, změní, překazí nebo zcela obrátí. Nečekaný příchod dětí či partnera, kteří vám obrátí svět naruby, také studijní či pracovní pády, až téměř propady. Můžeme se snažit udržet si svůj životní plán sebevíc chceme, avšak život s námi zamýšlí úplně jinak. To, že naše naplánovaná cesta neprobíhá tak, jak bychom chtěli je jen a jen proto, abychom se na takovýchto překážkách v cestě něco naučili a posunuli se správným směrem - ať už směrem v myšlení nebo v reálném fyzickém životě. Není to vůbec jednoduché, naplánujete si, že s někým zůstaneme celý život, ale čas běží, lidé se vyvíjejí a mění, stejně tak jako mění svůj vzájemný pohled na sebe. Přijdou zkoušky - zůstat nebo odejít? To pak záleží na každém z nás, jestli dokáže přijmout plynulost života, nebo se bude urputně snažit držet toho, co si kdysi vysnil. Stejně tak můžou přijít pracovní příležitosti, které nás naplňují a dělají šťastnými, avšak po určité době zjistíme, že tímto směrem dále již jít nechceme, neboť jsme už úplně někde jinde. Záleží pak na nás, zdali máme odvahu vstoupit do nových vod, nebo zda nás přemůže strach z toho, zkusit něco nového, třeba mnohonásobně víc lepšího. 

Život plyne jako voda. Skutečně, věci i lidi se mění. Mění se díky zkušenostem a životním zkouškám, kterými prošli a které je učí. 

To, co si naplánujeme v mládí se za několik let může rázem změnit. Žít proto budoucností a doufat v lepší zítřky může být velice frustrující. Neustále doufáme, že zítra bude líp, ale zapomínáme se těšit z toho, co vlastně teď v tuto chvíli máme, čeho jsme všeho dosáhli a za co můžeme být skutečně vděční. Lidé neustále chtějí víc a víc. Jako bychom se nedokázali nikdy nasytit. Když něčeho dosáhneme, vzápětí máme další a další cíl. A takto je to do nekonečna. Vyvíjíme se. A jednou můžeme skutečně zjistit, že cíle, které jsme třeba i těžkou prací zdolali, nás vlastně šťastnými neudělaly. 

Proto zkusme co nejvíce žít přítomností, protože jedině, když nebudeme neustále myslet na budoucnost, můžeme si skutečně užít život. Protože kdy skutečně začneme svůj život plnohodnotně žít? Doufáme, že někdy v budoucnu? Toto je jen neustále doufání v něco, co teď není a zapomínání žít něčeho, co je už teď. 

Jestli chceme vykročit na novou cestu a dosud jsme jen měli strach změnit své plány, nebojme se. 

Strach a cukr:-) jsou ti největší zabijáci:-)