Být sám sebou a sám se sebou

Jsi sám sebou? A zvládneš být sám se sebou? Dnes a denně potkávám lidi, kteří si myslí, že ano. Avšak při našem rozhovoru často poznají, že sami sebou nejsou a dokonce neumí být ani sami se sebou. Být takovými, jakými skutečně jsme, je pro mnoho lidí nejtěžší věcí v životě. Často chceme vypadat v očích ostatních lepší, úspěšnější, víc nad věcí. A tak začínáme jednat a chovat se tak, jak si myslíme, že budeme v očích ostatních vypadat dobře. Poznávám takové lidi dnes a denně. V práci i v soukromém životě. Sama vím, jaké to je... také jsem taková byla. Chtěla jsem se všemi vycházet a hlavně nemít žádný konflikt. A za tímto účelem jsem se každému přizpůsobovala podle toho, jak jsem cítila, že daná osoba smýšlí, uvažuje či cítí. Zkrátka a jednoduše jsem zapomněla být sama sebou. Touha po tom být s každým zadobře a s každým vycházet, mě samotnou tlačila k tomu, abych mluvila a chovala se tak, jak jsem předpokládala, že je žádoucí. 

Zkrátka a dobře, zcela jsem potlačila své vlastní já, a to jen proto, abych náhodou nevypadala v něčích očích špatně. Tato nutkání, která v našich životech máme, se táhnou z našeho dětství, prožitých zkušeností či minulých životů. Zakotví se to v nás jednoduše proto, protože když jsme kdysi projevili své skutečné a pravé já, nebyli jsme přijati, byli jsme odsouzeni, souzeni, haněni. Zkrátka bylo nám jasně dáno najevo, že není žádoucí jednat a chovat se tak, jak se chováme. A tak jsme se pod tíhou těchto tlaků stali nositeli masek, které nevyjadřují to, kým skutečně jsme, avšak ukazují ostatním to, co si myslíme, že chtějí vidět.

A jak se z těchto masek dostat zpátky sám k sobě? Životními lekcemi a zkušenostmi. Hodně lidí doslova nadává na situace, které se jim v životech dějí. Avšak vše, co se v jejich životech odehrává má za cíl je opět a znovu přivést je samotné k sobě.

Když už to mám vzít upřímně - sama bych nazvala, že mě samotnou "kopal život do z.....dku" a to proto, abych se konečně probrala a zamyslela se nad tím, jestli chci stále hrát roli osoby, která vychází se všemi zadobře, nebo osoby, která má svůj názor a už se ho nebojí říci nahlas a ukázat nahlas. 

To, čím si během života procházíme a to, co se v našich životech odehrává, tak za to si můžeme jen my sami. Díky svému přístupu jsme se dostali právě tam, kde jsme. 

Já samotná jsem nejdřív na své životní lekce, dá se říci - nadávala, avšak dnes a denně si uvědomuji stále silněji, co mi měly dát. Měly mě opět naučit být sama sebou, věřit si a důvěřovat si.

Ano, život nás někdy musí pořádně kopnout do zadku:-), abychom už konečně otevřeli oči, ale skutečně to co se nám děje nám má vždy jen pomoci. Jen to mnozí z nás takto nevidí a neberou.

Každý den vidím v tomto světě lidi, kteří se před jedním tváří jako největší kamarádí a před druhým ho pomluví s tím největším kalibrem. Vidím to pořád. A proč to tito lidé dělají? Protože se bojí být sami sebou. Bojí se ukázat své skutečné já. Nikdy by někomu neřekli, že je štve, že už ho mají dost. Jednodušší je opět nasadit masku a "hrát roli kamaráda". 

Mít vlastní názor a za ním si stát je stále ještě pro mnoho lidí nepřijatelné a nemožné.

A proč toto všechno, proč ta přetvářka? Lidé, kteří si stále nasazují masky dosud ještě nedokáží být sami se sebou. A proč? Protože být sám se sebou je náročné - když jsme sami se sebou vynořují se nám naše skryté strachy, utrpení, nevyřešené věci, které rozhodně řešit nechceme. A proto vyhledáváme stále společnost - jen abychom se nemuseli podívat sami sobě do očí. Jen proto, abychom nemuseli pohlédnout na to, jací skutečně jsme a kým skutečně jsme.

Přeji nám všem, abychom poznali sami sebe, abychom si věřili, abychom sundali masky, které před ostatními nosíme a abychom hraní divadla přenechali skutečným reálným hercům, kteří se tím živí.