Bezpodmínečná láska

Bezpodmínečná láska. Toto slovní spojení slýcháme často, ale víme, co skutečně znamená? 

Bezpodmínečná láska je zkrátka a jednoduše láskou BEZ podmínek. Jednoduše se to řekne, ale kolik lidí je schopno skutečné lásky bez podmínek? 

Většinou si často ještě lásku, byť nevědomě, podmiňujeme. Především to můžeme vidět u našich malých dětí. Tam je podmiňování nejvíce patrné. Většinou jim naši lásku vyjádříme poté, co udělají něco tak, jak my chceme, případně, jak nám se líbí. Ani si mnohdy neuvědomujeme, že jim tím doslova předáváme zápisy, že láska je podmíněná. Pro lepší představu uvedu příklad. Často dětem říkáme, ať udělají to a ono, a když to nechtějí udělat, doslova jim někteří dávají pocítit nelásku, případně lásku odepírají. Jenže právě to malé dítě, právě ten malý tvoreček potřebuje cítit lásku nejvíc, a to od svých nejbližších, na kterých je doslova fyzicky závislý. A pokud ji nedostane, začnou vznikat naše zraněné vnitřní děti, se kterými se v průběhu života zkoušíme opětovně spojit a uzdravit je. 

Malé děti jsou doslova v nejmenším dětském věku napojeni na božství, na zdroj. Tedy na zdroj, kde je vše láska. Však si všimněte těch nejmenších dětí, jak vnímají svět (tedy ještě do té doby, než na ně zapůsobí naše výchova a vliv společnosti). Malé děti vidí krásu úplně všude, ve všem, v každé bytosti. Vnímají ji dokonce i tam, kde my jsme na to už dávno zapomněli. Vnímají ji v přírodě. Každý kamínek, každý lísteček či větvička je z jejich pohledu přímo úžasný a výjimečný. Do doby, než dítě zažije nějakou pro něj negativní zkušenost, nemá zcela vůbec důvod mít strach. 

Ale co je to vlastně ten strach? Množná mnozí víte, že vše je tvořeno jednou energií. Energií lásky. A jak vzniká tedy strach, když je vše tvořeno z lásky? Strach je pouze jiná frekvence pořád té jedné a stejné energie. Snížíme-li své frekvence, často nás ovládne strach, avšak pochopíme-li, že strach není nic jiného než do nás zapsaný program, který je předáván nejen energeticky z generace na generaci, ale také celoplanetárně atd., pak si možná uvědomíme, že jsme sem vstoupili do reality, která je ještě dosud ovládaná nižší frekvencí lásky, tudíž strachem. Avšak jakmile si toto vůbec uvědomíme, jsme na úžasné cestě za naším probuzením. Protože jakmile se jednou sami staneme pozorovateli našich vlastních projevů emocí a pocitů, ocitneme se na postupné cestě domů - domů k sobě samotnému. 

Prvotním citem, který v každém z nás kdy byl, je Láska. To, co následovalo poté (na základě našeho prvotního zranění), byl PO-CIT. A takhle to šlo s námi dál a dál, až jsme se mnohdy ocitli až ve vlastním emočním a mentálním vězení.

Avšak jak z toho tedy ven? Už jak bylo v úvodu řečeno, stačí si všímat těch malých bytostí, dětí. Jsou to božské stvoření, které, když sem přicházejí jsou o 99% duchovně vyspělejší a vědomější než my sami. Avšak jelikož tato planeta je stále ještě nastavena tak, že abychom vůbec mohli přežít, potřebujeme někoho, kdo nás v prvních letech života nasytí a fyzicky se o nás postará, stáváme se vlastně už od narození zcela závislými na svém okolí. Hýbat se také nezvládneme, protože naše velká a ničím neomezená duše musela tak moc snížit své frekvence a zhutnit svou energii, aby se vůbec do hmotné reality mohla dostat. A tak se ocitáme v malinkém těle, které ale ještě vůbec neumíme ovládat. Je to tím, že dosud užíváme k "myšlení" a vnímání naše srdce, nikoliv mozek. A tak se v prvních 7 letech teprve učíme, jak používat své fyzické tělo, jak s ním zacházet, testujeme ho, co všechno vydrží a snese. A tak započal náš vývoj taky v hmotné realitě. 

V dospělosti jednou zjistíme, že všechny naše strachy, všechna ta omezení byla jen "programem" který byl do nás nahrán. Ano, i pro toto se naše duše ještě před svou inkarnací třeba i dobrovolně rozhodla. A tak v dospělosti započneme cestu zpátky k sobě samému. Cílem této cesty sebepoznání je navrátit se k sobě samému, tedy k té božské podstatě v nás. K té podstatě, která nám byla jako dětem zcela přirozená. A tak započne cesta uzdravování všech našich zranění. Až jednou dospějeme do bodu, ve kterém se setkáme skutečně s tím, kým jsme. Tento okamžik, byť může trvat jen nepatrnou chvilku, do nás vlije rozpomenutí se na to, kým jsme. V tom okamžiku zjistíme, že naše vnímaná individualita byla jen iluzí. Rozpomeneme se na to, že jsme vším, stejně jako vše okolo nás je námi. Proto nám také hned dojde, že škodíme-li někomu jinému, vlastně tím ubližujeme sobě samému. Dojde nám, že život v této realitě jsme si vybrali, abychom skrze individualizaci mohli nakonec nalézt poslání každého z nás a vytvořit tak zcela organizovaný "chaos". Neboli jednou poznáme, že skutečně každý z nás má na tomto světě přesně své místo, protože bez něj by nebyl možný tento svět.

Jsme tvůrci. Jsme tvůrci svých životů a svých realit. To, jak vnímáme svět a události v něm je jen odrazem našeho vnitřního světa a našeho vnitřního vnímání a nastavení. Jakmile se z frekvence strachu jednou posuneme do frekvence lásky, vše kolem nás se změní. Nejen pohled na nás samotné, ale především pohled na naše okolí a vůbec celý svět.

S láskou

Janka