Až najdeme odvahu zemřít, teprve pak budeme žít

Až najdeme odvahu zemřít, teprve pak budeme žít. Je toto na vás moc? Moc drsné, moc nereálné a moc na hlavu postavené? Třeba ano. Ale velmi často je to pravda. 

Mnoho lidí nežije, neumí žít. Jsou zcela pohlceni strachem o budoucnost, strachem z toho, co jak bude, co přijde. Tito lidé zapomínají žít. I teď v této nelehké době mnoho těchto osob věří, že jednou bude líp, že jednou nás nikdo nebude omezovat, že jednou budeme zase svobodni. Ale víte co si tyto osoby neuvědomily? Že žijí budoucností. Zapomínají na to nejdůležitější. Že svobodní můžou být již teď v tuto chvíli. Stačí se pro to rozhodnout. To že nám někdo bude dávat omezení a zakazovat kde co nás nikdy nemůže připravit o vnitřní svobodu. I člověk, zavřený ve vězení může být mnohem svobodnější než kdokoliv z nás, kdo v žádném vězení nesedí.

Jde jen o náš přístup.

A víte, co je skutečný paradox? Že skutečně teprve tehdy, když nám jde o život, začneme vnímat jeho pomíjivost a jeho velkolepost. Začneme si uvědomovat, že jsme dosud vůbec nežili. To, co jsme nazývali životem, žádným skutečným životem nebylo. Teprve ve chvíli, kdy poznáme, jak blízko jsme smrti, začneme svět vnímat úplně jinak. Ze zcela jiného úhlu pohledu. Začneme si vážit každičké malé věci, která se nám za den přihodí. Začneme si vážit každičkého úsměvu, který nám někdo v našem okolí věnuje. Začneme si vážit úplně malých věcí, co nám dělají radost - pěkné písně, květin, dětského křiku a smíchu, láskyplného doteku, vůně, rozmanitostí přírody. Začneme si zkrátka skutečně vychutnávat život ve všech jeho barvách. Přestaneme myslet na zbytečnosti. Přestaneme zcela myslet na to, co si kdo o nás myslí, jak nás kdo vidí. A to protože pochopíme, že nám může být zcela jedno kdo si co o nás myslí. Svůj život v tento den žijeme jen za sebe. Nikdo jiný za nás nezemře, stejně nikdo jiný ho za nás žít nebude. Začneme si uvědomovat, že to, co si o nás myslí okolí je nám už zcela úplně fuk. Jako úplně vážně. Přestaneme se zaobírat věcmi jako kdo si co říká, co by se mělo, co je správně. My se v tuto chvíli totiž konečně rozhodneme svůj život skutečně žít.

Zní to možná neuvěřitelně, ale často musíme být skutečně na prahu smrti proto, abychom pochopili o čem život je. Abychom pochopili, že život není o zavděčování se ostatním. Život není o neustálém přemýšlení o tom, co si kdo o nás myslí a o tom, jak bychom se asi měli nejlépe chovat a zachovat. Život není o neustálém strachu z toho, co bude. Není o strachu z budoucnosti. Narodili jsme se sem pro život. Narodili jsme se sem k tomu, abychom žili. Ne k tomu, abychom měli strach. 

Dnešní doba je dost drsná. Hodně lidí žije ve strachu. Strachu z toho, co bude dál a jak to všechno dopadne.

Proboha lidi neblázněte a začněte žít!!! To že vám někdo říká, čeho se máte bát a obávat vás přece nemůže svést ze své vlastní cesty. Pokud si sebe alespoň trošku vážíte, važte si i svého života a žijte. Ne že jen každý den budete sledovat počet nakažených a narůstající čísla v obavách o to, jaký bude zase další den.

To, že nám klidně zakážou přece cokoliv nás nemůže odradit od víry nás samých v sebe. Vždyť my se jednoduše můžeme rozhodnout, že můžeme žít a život si vychutnávat. A nepotřebujeme k tomu žádná kulturní centra, sportoviště a stadiony. Hlavně si už prosím uvědomme, že je jen na nás, jestli se rozhodneme pro naši vnitřní svobodu nebo nikoliv.

Já třeba už hodně dlouhou dobu nesleduji zprávy, vlastně celkově sleduji TV jen velmi omezeně. Zprávy, které jsou nám podstrkovány pod nos nás neustále dokola informují o jednom a tom samém. O strachu, o katastrofách, které se udály. Smyslem zpráv není dát nám o životě taky nějaké pozitivní zprávy. Smyslem zpráv, které jsou nám předávány ať už v TV nebo v ostatních médiích je vyvolat v nás strach. Strach o náš život. Obavy, že líp už nebude a že hůř ještě může být. Pokud se skutečně nechcete energeticky nechávat stále a neustále strhávat dolů, přestaňte tyto "(dez)informace" sledovat. Zkuste poslouchat jen sami sebe. Pokud budete poslouchat svou intuici, sami nejlépe poznáte, co je pro vás dobré. Pokud budete naslouchat sobě, ne okolí a okolním tlakům a strachům, jedině tak můžete zůstat  nad věcí i v této době.

A co je hlavní, uvědomte si, že nikdo z nás nemusí umírat k tomu, aby si teprve pak uvědomil pomíjivost života. Aby si teprve pak uvědomil, jak je život krásný, významný a neskutečně cenný.

Lidé, kteří umírají, lidé, kteří ví, že zemřou začnou svůj život teprve žít. Znáte někoho takového ve svém okolí? Tito lidé se často nakonec i smíří se svou smrtí.

Víte, co chce skutečně odvahu? Smířit se se svou smrti. Představte si, že zítra zemřete. Skutečně. Žili jste život, jaký jste chtěli žít? Poznali jste vše, co jste chtěli? Užili jste si vše, co jste si užít chtěli? Máte už odvahu zemřít?

Když se přestaneme bát smrti, přestaneme mít strach. Přestaneme mít jakýkoliv strach. A teprve pak začneme konečně žít.