A život jde dál

Věříte v posmrtný život? Mnoho lidí neví zda věří, někteří lidé chtějí věřit, ale nedokáží si to představit, jiní zkrátka věří, protože představa smíření se s tím, že naše bytí je ohraničeno okamžikem narození a okamžikem smrti je zkrátka nepředstavitelná. Je každého věc, čemu věří. Pokud někdo věří, že jsme jen biologický materiál, který okamžikem smrti zcela zanikne, tak ať tomu věří. Vždyť každý jsme originál, všichni jsme jedineční a máme své právo si myslet cokoli, stejně jako věřit čemukoliv.

Já třeba vím, že život smrti nekončí. Nechci tím tady někomu vnucovat mé myšlenky a můj pohled na svět. Lidé, kteří ho budou chtít znát, tak můj pohled poznají. Lidé, kteří ho nebudou chtít poznat, tak zkrátka nepoznají. Vše je správné. Stejně tak jako věřím v Boha. Avšak ne Boha, kterého vyznávají jednotlivé náboženství od křesťanství až třeba po islám. Věřím v Boha, který je přítomný v každém z nás. A jedině ten je našim správným kompasem na cestě našimi životy. Někdo jej v sobě nechce poznat, jiný ho přes své myšlenky nedokáže slyšet a další zkrátka postupně objeví Boha v sobě v podobě intuice, která mu ukazuje cestu.

Bůh, kterého já vnímám, není Bohem trestajícím. Není to nějaká "výše postavená a nám všem nadřazená bytost". Bůh v něhož věřím je Bohem milujícím. V každém z nás má své dítě. V každém z nás je kus něj. A i když ho jeho dítě neslyší a nechce slyšet a dokonce dělá všechny možné hrozné věci, nikdy ho nepřestane milovat. Protože jen on ví, že jeho dítě dělá chyby. A tyto chyby mu bude umožněno napravit. Nikdy ho však nepřestane milovat.

Vím, že v každém z nás je Bůh. V každém z nás je boží záměr, který se má v tomto životě naplnit. Každý jeden z nás je dokonalý přesně takový, jaký je. Viděli jste krásný film Chatrč? Pokud ne, určitě stojí za to ho shlédnout.

Strašně nerada soutěžím. Proč? Protože nerada ukazuji na to, že někdo je lepší než jiný. Protože tomu tak není. Každý z nás je skvělý. Každý třeba v něčem jiném. Avšak zkrátka je. Jde jen o to, jak sami vnímáme sebe a zda dokážeme pochopit, že to, jací jsme, je přesně tím, jací být v tu danou chvíli máme.

Můj život je spleticí neskutečně mnoha událostí, které mi postupně otevírají cestu k poznání toho, proč se nám určité věci v životech dějí a co nás mají naučit či kam nás mají posunout. Vím, že nic se v tomto světě neděje jen tak. I náhoda, která se jeví, jako největší možná náhoda, ve skutečnosti žádnou náhodou není. Všechny osoby, které v životě poznáváme, nám vstupují do života, protože tam zkrátka vstoupit mají. Mají nás něco naučit, mají nám něco ukázat, mají nám třeba v něčem pomoci. Stejně tak, jako máme my pomoci třeba jim.

Jako duše vtělená do lidského těla jsme na této zemi z hlediska lidského jen po určitý čas. Avšak ani tímto životem naše cesta nekončí. Lekce, které si naše duše pro život vybrala ke zpracování, jí vstoupí do cesty. A nic se nebojme, i kdybychom přes všechny složitosti nebyli schopni dané lekce v tomto životě zvládnout, jednou je zvládneme. Prostě příště. Život smrtí nekončí.

Jednou třeba každý z nás dospěje do bodu, kdy už nebude mít strach ze smrti. Protože bude vědět, že již mnohokrát zemřel a taky měl možnost naučit se mnohokrát přijímat nevyhnutelnost nechat věci a lidi od sebe odcházet. Ale dokud máme tu báječnou možnost žít, vychutnávejme si každý vjem, který můžeme zažít. Vychutnávejme si každý okamžik, každý zážitek, barvu i vůni. Vše je pomíjivé, jen zážitky v nás (a v naší duši) zůstanou a mohou nám pomoci jít dál a vidět svět jinýma očima.