A zase ta láska...

Láska. Nikdy nekončící téma. O lásce jde psát snad donekonečna. A to proto, protože vše v našich životech je buď o lásce nebo o strachu. Není tady na mysli pouze láska partnerská, rodičovská, kamarádská a mezilidská. Jde o vnímání sebe a života, který žijeme. Vše v tomto světě čím procházíme, je buď z lásky nebo ze strachu. Naše životní lekce nás mají naučit jedno. Navrátit se k lásce, k lásce bezpodmínečné. K pochopení a přijetí. K pochopení toho, proč někteří lidé dělají co dělají a k přijetí toho, co dělají. Zprvu to může být těžké, zvláště, když jsme ještě k lidem nedůvěřiví, jsme plní strachu, které vytvořilo naše ego. A kam naše cesta vede? Nejprve vede k nám samotným. Náš život, který žijeme nás má naučit znovu si vážit sami sebe a znovu se začít milovat. Život nás vede k tomu znovu objevit svoji skutečnou podstatu a pochopit, že jsme skvělí. A to každý jeden z nás. A to i osoby, o nichž si řeknete, že přece to, co činí nelze nikdy pochopit, odpustit natož přijmout. Tak ano, i tyto osoby jsou skvělé. Když činí to co však činí, dělají tak z pozice strachu - strachu, že o něco přijdou, strachu z toho, že jejich touhy nebudou uspokojeny, strachu z toho, že jsou méněcenné a ne dost dobré. Vše co činí, činí ze strachu, nikoliv z lásky. Avšak láska, boží láska je skrytá v každém z nás a je jen na nás čemu dáme přednost. Zda pochopíme, že jsme všichni boží :-) :-) :-) nebo zda na sebe budeme koukat jako na neschopné a za nic moc stojící jedince.

A když už konečně překonáme různé bloky, které nás brzdí na cestě k lásce k sobě samému, uvědomíme si, že nejsme tak špatní, jak jsme si třeba po celý život mysleli, že nejsme tak neschopní, za jaké jsme se měli. Pochopíme, že jsme taky božské duše a v každém z nás je skrytá božskost. 

Mnoho lidí vnímá boha, jako někoho nebo něco nám nadřízeného. Jako někoho, kdo stojí nad námi. Za tato vnímání mohou náboženství, která se na své původně možná dobře míněné pomoci lidem tím, že jim ukážou božskou podstatu a význam boha a božského, zadrhla na egu a egoistickém pojetí boha, jako někoho nám nadřízeného, kdo nás všechny řídí a ke komu se dostaneme pouze tak, když budeme dělat to, co je po nás požadováno. Takto tomu však není. K bohu a tomu božskému v nás se každý z nás může dostat kdykoliv. Jde to ale pouze a jen tehdy, začneme-li si sami sebe vážit, začneme-li se mít rádi a začneme na sebe koukat jako na božské bytosti. Sebeláska je jedinou cestou, jak milovat ostatní, milovat je bezpodmínečně. Přijmout každého takového, jaký je.

Mnoho lidí si říká, že mít rád sám sebe je sobecké. Naopak. Sebeláska nemá se sobectvím nic společného. Jedině, když začneme mít rádi sami sebe i se všemi svými neduhy, se vším, co se nám na sobě kdysi nelíbilo, za co jsme na sebe kdysi byli naštvaní, teprve pak si začneme vážit naší lidskosti a toho, že to, jak jsme byli stvořeni, bylo a je zkrátka božské. Přesně takoví jsme se sem měli narodit a přesně takovými jsme v tu kterou chvíli měli být. 

Uvedu příklad pro srovnání sebelásky a sobectví. Když si řeknete: "Jo, jsem dobrá, dokázala jsem vydělat hodně peněz, jsem úspěšná a krásná" a kdo ví co ještě...Tento pohled, kdy se vyvyšujeme nad ostatní a myslíme si, že jsme lepší než kdokoliv jiný je sobectvím. Je to pohled našeho ega na nás. Je to naše ego, které potřebuje uspokojit, aby dostalo prvotní pocit sebehodnoty. Z ega pramení i naše touhy - toužíme po tom, postavit si dům, koupit si auto, toužíme po tom být milováni a milovat a až toho jednou dosáhneme, stanou se pro nás tyto statky nevýznamnými a samozřejmými. Najdeme si tak další věc, po níž budeme toužit. A tak se sobecky ženeme cestou necestou za splněním našich snů, které se po jejich získání promění jen ve věci....věci, které jsme získali a které máme. O sobectví jde tehdy, když s ostatními soutěžíme - o to, kdo je lepší a kdo horší, když ostatní hodnotíme a hodnotíme jejich cestu životem. Naše hodnocení ostatních pramení zase pouze a jen z našeho ega a tím pádem jeho převahy nad láskou. Teprve když poznáme, co je to láska, láska bezpodmínečná - teprve když ji prvotně nalezneme sami k sobě, tak teprve pak ji uvidíme i u ostatních. Uvidíme, že ostatní jsou úžasní, skvělí a činí to, co v tu kterou chvíli nejlépe umí. Jde o to, že je a jejich činy dokážeme bezpodmínečně přijmout.

Sebeláskou je tedy oproti sobectví to, když si třeba řekneme "Jo, jsem dobrá, dokázala jsem vydělat hodně peněz a jsem úspěšná a krásná, děkuju za všechny tyto dary, které se mi podařily v životě zrealizovat, vážím si každičké chvíle, která mě na dovedla až do tohoto bodu, vnímám jejich hodnotu, vážím si jich a jsem šťastná. Kéž by i ostatní mohli pocítit to, co cítím já". Když dosáhneme sebelásky, vnímáme lásku všude kolem sebe. Ve všem a v každém. Když dosáhneme sebelásky, nemáme potřebu hodnotit, posuzovat, natož s ostatními soutěžit.  A to je teda jo velký rozdíl oproti sobectví :-)

Také pochopíme, že lidé jednají pouze z pocitu lásky nebo z pocitu strachu. Vždy, když se máme pro něco rozhodnout a nevíme jak, položme si otázku. Je toto rozhodnutí, kterým se chci ubírat činěno z lásky nebo ze strachu? Pokud si odpovíte, že ze strachu, poznáte, že nejednáte sami za sebe ze své skutečné podstaty, ale jedná za vás váš strach, vaše ego, vaše mysl. Mysl, která je někdy jako prevít, který vám stojí na cestě za poznáním sebe sama a své hodnoty. Neustále hodnocení toho, jestli jsem dostatečně dobrá nebo jestli jsem dostatečně schopná je jen produktem naší mysli, která se nedokáže na nás samotné podívat z naší skutečné podstaty. 

A jak se začít mít rád? Zkuste se na sebe podívat ze shora (myšleno skutečně fyzicky). Představte si, že jste nad svým fyzickým tělem a díváte se na vás stejně tak, jak se na vás dívá bůh. Vidíte v sobě jedince ustrašeného, který je ovládán strachem a proto činí to, co činí, nebo v sobě vidíte tu božskou osobu, která je skvělá, avšak je škoda, že ona sama to nevidí. Zkuste se na sebe podívat tak, jak se na vás dívá bůh. Bůh, který ve všech svých dětech vidí lásku, ať činí, co činí. Bůh, který je ale nakonec námi a v nás samotných. Co byste jako bůh řekli, když byste se na sebe podívali a viděli tam třeba toho malého ustrašeného kluka, který se bojí, co se zase stane, nebo za co bude zase potrestaný. Bůh v něm vidí lásku, vidí v něm boží lásku, která je však událostmi v chlapcově životě se odehrávajícími, potlačována a ubíjená. I z tohoto chlapce nakonec vyroste třeba člověk, který bude jednat pod rouškou strachu, bude třeba dominantní, nedůvěřivý, a co hlavně, neuvidí svojí hodnotu a nepochopí, že je také skvělý a úžasný. A tak bude muset nastoupit na cestu životních lekcí, které ho budou vést k návratu k sobě samému a k opětovnému poznání své božskosti, lásky k sobě samému. K uvědomění si toho, že je skvělý a úžasný a že veškeré nánosy, které během života přijal za své (např. to, že je neschopný, nebo to, že se musí snažit, aby si lásku mohl zasloužit) byly vytvořeny jen z pozice strachů a ega ostatních, kteří jej formovali.

A tak to je. Moc bych si přála, abychom si postupně všichni uvědomili, že jen na lásce nás samých k nám samotným skutečně záleží. Že jedině tak můžeme uvidět a pocítit to božské nejen v nás, ale i ve všech ostatních. A to je skutečná sebeláska.